Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Svářečské kukly s sebou! Flashdance v Brně pořádně jiskří

Publikováno primárně (i s fotkami) na blogu: http://klarat.blog.idnes.cz/

Žádný strach, i bez základní pomůcky každého svářeče budete bez problému vpuštěni do hlediště Městského divadla Brno. Připravte se však na to, že vás záře tohoto představení možná i trochu oslepí. A není se čemu divit, vždyť v Městském umí muzikály svářet jako málokdo jiný.

Říká vám něco jméno Jennifer Beals a rok 1983? Ano? Bingo, jste doma! Právě tento hudební film o osmnáctileté Alex Owensové, dívce dvou tváří, ve dne svářečka v pittsburských ocelárnách a v noci tanečnice, se stal předlohou režisérovi Stanislavu Mošovi. Nebudu detailně vypisovat děj. Tak dobře, jenom pro ty, co se stále nechytají. Mladičká Alex, zkroušená nepěkným dětstvím, je nucena zastávat ryze mužské povolání, i přesto, že jejím životním snem je dostat se na taneční konzervatoř. A aby toho nebylo málo, začne o ni jevit zájem chlapík, její šéf, což ona samozřejmě netuší. Nejdříve nad ním ohrnuje nos, pak s ním randí, do toho tančí jako divá. Vytyčený cíl se stále přibližuje, ale to by nebyl ten pravý romantický příběh, aby se něco málo nezvrtlo. A hlavně neskončilo klasickým happyendem.

Poskočíme trochu dále a vrhneme se na scénu Christopha Weyerse, který se honosí praxí na dalších hitech jako Jekyll a Hyde nebo Les Miserables. Ocelárny v jeho pojetí mají punc opravdové autentičnosti, v baru u Harryho dominuje taneční molo s mnoha blikátky a svítidly. Celý dům přítelkyně Alex, zestárlé baletky Hany, přijíždí zespodu jeviště. Všechno běhá jako na drátkách, technicky ani vizuálně nemůžu nic vytknout. To platí i o kostýmech Andrey Kučerové. Kostkované košile ocelářů, street style, upnuté baletní kostýmy a nechybí ani Alexino volné tričko, které ji v mžiku umožní sundat tlačící podprsenku. Co se tyká českých textů Jiřího Joska, nepřekvapí, ale ani neurazí. Zkrátka standardní výkon zkušeného překladatele.

Celé tři hodiny stojí a padají na hlavní ženské postavě, Alex Owensové. O tu se podělily dvě zkušené muzikálové herečky, a to Svetlana Janotová a Ivana Vaňková. Hned dvakrát jsem měla štěstí na Janotovou. Tělíčko jako proutek, až se kolikrát divíte, kde se v ní kruci bere tolik energie. Uvěříte jí každý pohyb, tón i gesto, ale při závěrečném tanci před komisí mně osobně přece jenom nějaká ta větší špetka nasazení chyběla. Jejího hereckého partnera, Nicka Hurleyho, alternuje Dušan Vitázek spolu s nováčkem Ondřejem Studénkou. I když hlavní mužská role nedostává ani náhodou tolik prostoru, jak by si zasloužila, přesto mi v hlavě zůstalo spíše Studénkovo pojetí, jeho hlas sice ještě nedosahuje Vitázkových kvalit, po činoherní stránce prostě svého Nicka ustál lépe. Z Harryho půvabných tanečnic musím zmínit dvě Hany, při prvním zhlédnutí mě ohromila Hana Kovářiková, u jejího podání písně I Love Rock 'n' Roll vám spadne brada hodně, ale opravdu hodně, nízko. Druhá Hana, tentokrát Holišová, dává do každé postavy na jevišti něco navíc, zkrátka z ní nejdou spustit oči. Z těch bezmála padesáti lidiček, kteří mohou stanout na pódiu, bych vyzdvihla ještě dvě menší, ač vděčné, role. Začněme tou bez alternace, Igor Ondříček alias obhroublý majitel stripbaru, klasický záporák tělem i duší. Jeho protiklad, Harry, u něhož tančí dívky, si ze sebe musí umět udělat pořádnou srandu, a to šlo o trochu lépe Zdeňku Junákovi nežli Milanu Němcovi. Abych jen nepěla chválu, Jimmy Aleše Slaniny mě svými gegy chvílemi vůbec nerozesmál, pěvecky se však Slanina předvedl v jiné a dosti zajímavé poloze. Taneční čísla početné company sice působila propracovaně, ale občas toho chrlili příliš moc, zvlášť když jde o křepčení, které neposune děj ani o píď dopředu.

S přihlédnutím k tomu, že Městské divadlo disponuje živým orchestrem, který jest pro kvalitní muzikál velkou nezbytností, si troufám říct, že Flashdance v Městském nemá žádnou očividnou vadu na kráse. Od premiéry, která se uskutečnila 28. září 2013, se stále a stále přidávají další bloky, což reflektuje výrazný zájem diváků. No schválně, co je lepším měřítkem úspěšnosti daného kusu než vyprodaný sál? A na závěr bych si vypůjčila český, trochu pozměněný, překlad jedné z pecek, který věrně vystihuje, jaké to jiskry dovedou v Městském vykřesat: „Jsou jak šílení, šílení, když v Brně tančí!“


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.