První láska, která se do maloměsta nehodí. Inscenace Rozložíš paměť v HaDivadle sleduje přerovského kluka zamilovaného do romského chlapce a bolestné dospívání na periferii na motivy stejnojmenného románu Marka Torčíka.

Inscenace vychází z autofikčního románu Rozložíš paměť Marka Torčíka, oceněného Magnesia Litera za rok 2024. Adaptátor Ondřej Novotný spolu s režisérem Ondřejem Štefaňákem se nesnaží příběh uhladit. Naopak. Výsledkem je experimentální, syrové dílo plné dýmu, zvuků a vizuálních a pohybových výbojů. Herci a herečky se dokonce vypravili osobně na výlet do Přerova, aby si maloměstské reálie osahali na vlastní kůži.

Atmosféra hry je prosáklá rodinným traumatem. Marek Daněk vyrůstá bez otce a s vyčerpanou matkou Daňou Daňkovou, která dře za mrzkou dělnickou mzdu v přerovské továrně Meopta. Když na začátku umírá děda Daněk, Marek se ve vzpomínkách vrací nejen k němu, ale hlavně k vlastnímu dětství. A není to hezká podívaná. Děda pil, matku terorizoval a nechával ji, aby se o celou domácnost starala sama. Navíc ji sexuálně obtěžoval. Do těchto vzpomínek se zároveň promítá Markovo dospívání a jeho postupné uvědomování, že ho nepřitahují dívky, ale kluci.

Nejsilnější dojem zanechává Marek Jáchyma Sůry. Perfektně vystihuje loajalitu k nefunkční rodině, která ho ničí, a zároveň jemně naznačuje proces uvědomování si vlastní homosexuality. Jeho Marek snáší tělesné i duševní utrpení s neuvěřitelnou odolností a ukazuje vnitřní rozervanost člověka, který se snaží přežít v maloměstské realitě. Dědečka uvěřitelně ztvárňuje Simona Peková – navenek odpudivý, zlomený a osamělý muž, protože nese tíhu tvrdé výchovy svého otce, a tím pádem se utápí v alkoholu. Sara Venclovská vdechne matce Daně život tak, že v ní mnozí diváci poznají vlastní rodiče, zejména s jejich vyčerpáním, obětavostí i skrývanou vnitřní bolestí.

V činohře Rozložíš paměť je nejsilnějším prvkem práce s prostorem a  publikem. Přestávka dává divákovi možnost se nadechnout mezi údery emocí, ale jen na chvíli. Smršť umělé krve a online kamerových záběrů zanechává diváka napjatého a připraveného na další ránu. Herci komunikují s diváky nenuceně a velmi hřejivě. Závěr vás vtáhne tak hluboko, že rozdíl mezi jevištěm a hledištěm naprosto zmizí. Všichni dohromady stojíte na pohřbu dědy Daňka. Někdo má slzy úlevy. Jiní slzy smutku, dojetí či sebepřijetí. HaDivadlo balancuje na hraně experimentu a klasické činohry s precizností a citlivostí.