Na jevišti brněnského Divadla Polárka se z bílé tmy postupně vynořuje svět, kde čekání na tátu přerůstá v0něco hodně děsivého. Adaptace knihy Dory Kaprálové staví na dětském strachu, který se začíná zhmotňovat.

Inscenace Pan Nikdo a bílá tma pro děti od 9 let vychází z dětské knihy brněnské rodačky Dory Kaprálové, spolu s kterou připravila dramatizaci také Viktorie Knotková. Režie Jiřího Hajdyly pracuje s prostorem foyer, hlediště i jeviště už před samotným začátkem představení – postavy se náhodně objevují a mizí, než hra oficiálně začne. Hranice mezi „divákem“ a „děním“ se začíná rozpadat dřív, než si to vůbec stihnete uvědomit.

Děj se odehrává v bytovém domě, který se zaplňuje odpoledními návraty svých obyvatel. Postavy fungují spíš jako typy než jako klasické charaktery – paní Kranz (Kateřina Francová), pohřebák Konrád (Matěj Záhořík), digitální tvůrce Broněk (Alfred Texel Schmidtke), opravář Lavadora (Václav Dvořák), autobusák Prokeš (David Smečka) nebo řezník Motyčka (Kamil Bačovský). Každý z nich přináší do domu vlastní rutinu a drobný svět, dohromady tak vytvářejí obraz bytovky jako živého organismu. Zlom přichází večer se silnou bouřkou, při níž vypadne proud a všichni obyvatelé se ponoří do tmy. Právě v ní se strach z Pana Nikdo stává konkrétní hrozbou, kterou naplno prožívá zejména maminka (Denisa Cupáková) se dvěma malými dcerami (Anna Hřebíčková a Bára Horčičková).

Tady se inscenace láme do výrazně konkrétnější roviny. Z původní nejistoty a ticha, které známe z knihy Dory Kaprálové, se stává jevištní situace, kde strach přestává být jen v hlavách postav a dostává tělo i hlas. Napětí už netvoří jen prázdno a čekání, ale i bouřka, která se valí prostorem. Scénografie a kostýmy Kláry Flekové rámují bytový dům jako uzavřený svět, do kterého vstupují postavy Pana Nikdo v pláštěnkách. Ty se objevují v prostoru a děsí dětské hrdinky, čímž se abstraktní hrozba mění v přímý fyzický tlak. Pro dětského diváka je to čitelné a srozumitelné, ale mizí nejdůležitější nepohodlí originálu: nejistota, zda se něco skutečně děje, nebo to jen vytváří rostoucí strach.

Výsledný dojem stojí na tísnivé atmosféře, která u dětského publika zjevně funguje. Děs je přítomný, ale zároveň bezpečně „rámovaný“ vědomím, že jde o divadelní hru. Inscenace tak plní svůj záměr lehce vyděsit, aniž by překročila hranici, za kterou by už byl zážitek nepříjemný. Opírá se o známou dětskou zkušenost strachu z bouřky a tmy, která je zesílená jevištními prostředky.  

Silný je ale moment, kdy se po výpadku proudu obyvatelé domu znovu setkají: se svíčkami, nad bábovkou od sousedky a v obyčejném lidském sdílení. V té chvíli se obavy přesouvají z individuální roviny do společné zkušenosti a děti se učí, že nepříjemnosti lze zvládnout dohromady.  

Zároveň ale zůstává Pan Nikdo poměrně abstraktní a místy až příliš vzdálený konkrétnímu významu, což spolu s lehce avantgardním tvarem celé inscenace může dětského diváka držet spíš v odstupu než v plném prožitku. Otcova nepřítomnost zůstává na konci bez vysvětlení a inscenace ji dál nerozvíjí. Právě tahle neuzavřenost ale funguje jako tiché doznívání celého příběhu.