Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kterak v Redutě táhnou dva za jeden provaz

Publikováno primárně (i s fotkami) na blogu: http://klarat.blog.idnes.cz/

Provaz neboli lano – horolezcům po celém světě poskytuje dostatečnou jistotu a mnohdy jim i zachrání život. Zkrátka dost užitečná věcička. Auto vám stávkuje. Co uděláte? Vytáhnete tažné lano a zavoláte kamarádovi. Teď si však představte dva studentíky, kterým se dostane do ruky nejen pořádně silný a tlustý provaz, ale také Nietzscheho filozofie. Dost vražedná kombinace, nemyslíte? Přidejte k tomu jejich nic netušícího kamaráda coby obětního beránka a patologickou posedlost truhlami. Večírek může začít!

Určitě si říkáte, že nikdo nemůže ve skutečnosti být tak bezpáteřní a fanatický. Ale opak je pravdou. Divadelní hra Provaz z pera anglického dramatika Patrika Hamiltona, kterou uvedlo brněnské divadlo Reduta pod režijní taktovkou Ondřeje Elbela v únoru 2014 v české premiéře, byla inspirována skutečnou událostí, k níž došlo Chicagu – případ Nathan Leopold a Richard Loeb. Toto téma neuniklo ani filmovým tvůrcům. V roce 1948 spatřil světlo světa stejnojmenný film Alfreda Hitchcocka.

Wyndham Brandon a Charles Granillo. A vy. Ano, od začátku v tom jedete s nimi. Nic na tom není, stačí  pouze zatáhnout smyčku. Žádná krev. Žádní svědci. Žádné důkazy. Prostě dokonalá vražda. Pak jenom nachystat občerstvení, uznamknout truhlu a začít vítat hosty na této kuriózní sešlosti. A už je tady máme: spolužáka Kennetha s prskavkami, který, když není trapný, tak je zase a opět jenom trapný. Hned po něm přichází Leila, mladá, naivní a krásná. Co by to však bylo za párty, kdyby se nedostavil i otec nebožtíka spolu se svou drahou sestrou paní Debenhamovou? A jako žolík večera Rupert Candell, jak absurdní, taktéž velký Nietzscheho fanoušek. On jediný by vše mohl prokouknout. Ale adrenalin musí být... Mohl to být zločin bez jediné chybičky. Ale kluci by si museli uvědomit, že nic není dokonalé a člověk už vůbec ne.

K Redutě, poněkud komornímu divadlu, patří i komorní počet herců. Konkrétně sedm postav. Ústřední dvojice byla svěřena dvěma „mlaďochům“ v souboru Národního divadla Brno, a to Miroslavu Novotnému a Martinu Veselému. Jejich vzájemnou koexistenci nejlépe vystihuje jediné slovo. Kontrast. Zatímco z Miroslava Novotného číší arogance, všechno si patřičně (a leckdy i zvrhle) užívá, tak u Martina Veselého už od začátku tušíte, že svědomí má a ne ledajaké. Pánové své postavy náležitě stupňují, zejména pak Veselý. Na konci balancujete nad pocitem, že skočíte na jeviště a tomu bezmocnému uzlíčku nervů pomůžete, uchlácholíte ho. Ale pak si uvědomíte, že mu vlastně není pomoci, stejně jako jeho parťákovi. Dál pojedu pěkně popořadě, jak se nám jednotlivé postavy samy představovaly. Lukáš Černoch alias Kenneth Raglan, první příchozí, si vás získá jak klasickým zjevem spolužáka od vedle, tak svým neohrabaným humorem. Následně přichází jedna ze dvou něžných poloviček večera – Iveta Austová jako Leila Ardenová. Prostě klasická kráska, do které se Kenneth hned zabouchne. Daleko zajímavější se zdá druhá dáma na prknech, Eva Novotná, jež doprovází svého bratra, tj. otce nebohého mladého Kentleyho ležícího uprostřed místnosti v truhle. Moc toho nenamluví, ale dýchá z ní jakési magično, v průběhu hry si uvědomíte, že z ní nečíší magično, nýbrž samotná smrt. S Bedřichem Výtiskem coby Johnstonem Kentleym (což byla bohužel asi nejméně výrazná postava z celé sedmičky) jim to dohromady slušně sedlo. A tradičně to nejlepší nakonec! Martin Siničák, čerstvý držitel Thálie, který má coby Rupert, ano ten slavný Rupert Candell, opravdu za ušima. Jeho postava byla velmi barevná, co se týká výrazů, gest i způsobu mluvy. Jednu chvíli koketuje s Leilou a hned v zápětí se promění v honícího psa, který běží a běží, až svou kořist doslova uštve.

Za zmínku určitě ještě stojí kostýmy Kateřiny Bláhové, které byly vkusné, nenucené a velmi příjemné, žádné nudné „dobovky“, nýbrž moderna mající šmrnc. Trocha výstřednosti se objevila jen u oděvu paní Debenhamové. Zaujme rovněž scéna, hlavně všudypřítomné knihy a s citem využívané závěsy. Když se na Provaz podívám jako na celek, tak musím podotknout, že to není žádná odpočinková činohra, zejména pokud netušíte, jak to vlastně celé dopadne. Překvapilo mě, že i v tak psychologickém a dosti vážném díle se objevovaly vyloženě vtipné momenty, i když člověk chvilkami nevěděl, jestli se tomu, co se děje na jevišti, má smát nebo má plakat či se jenom divit s otevřenými ústy. Provaz vás doslova a do písmene „přiváže“ do dění na jevišti, a pokud ještě k tomu sedíte v prvních řadách (ideálně v první řadě), na celou hodinu a půl zapomenete na okolní svět. A na konci odcházíte s jedinou myšlenkou: „To bylo tóčo!“


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.