Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Červenec jako barva krve
Lukáš Holubec, 8.7.2020

Červenec je čtvrtou divadelní hrou současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva, kterou napsal v roce 2006, a zároveň v pořadí čtvrtou inscenací tohoto autora na repertoáru Divadelního spolku Kašpar, přičemž tři z nich, konkrétně Iluze, Kyslík a Červenec, režíroval v komorním prostoru Jakub Špalek. Již z tohoto výčtu může být patrné, že představitel ruského nového dramatu je pro divadelní práci Jakuba Špalka autorem ne-li osudovým, tak minimálně velmi blízkým. Sám principál spolku Kašpar v programu k představení konečně přiznává, že zkušenost se zkoušením a následném hraní hry Iluze byla pro něj zásadní. A mohu potvrdit, že i v monodramatu Červenec je určité souznění mezi autorem a režisérem cítit ve vzduchu. A je to těžký letní vzduch, neb se jedná o přímočarou, syrovou a znepokojivou výpověď, která si z názvu hry bere jednoznačně označení barvy krve než radostné vzpomínky na prázdninový měsíc.

Výchozím motivem příběhu je situace, kdy dvaašedesátiletý muž přijde vinou požáru o svůj dům, majetek, psy a evidentně i chuť do života. Následně prokleje měsíc červenec, v němž se mu tato pohroma stala, a vyráží na bezútěšnou pouť, jejímž cílem by mohlo být poklidné dožití v blázinci, neboť shořela i jakákoliv vidina světlé budoucnosti. V brzkém a rychlém sledu však přichází natolik psychopatické jednání ústřední postavy, že první otázku, kterou si divák patrně položí, je ta, zda by tento jedinec i bez požáru mohl žít běžný život se záblesky spokojenosti. Jelikož však zřejmě nenalezne odpověď, jež by mohla vyvolat pocity naděje, je nastolena přesně ta vyprázdněná a skličující atmosféra, kterou autor, alespoň si troufám tvrdit, chtěl vytvořit.

Tomu navíc nahrává až překvapivě ryzí surovost hlavního hrdiny, jenž nejprve umlátí souseda, který jej nenechal přenocovat ve svém domě, pokračuje další vraždou, tentokráte bezdomovce, aby získal jeho místo a psa, kterého sní a vyvrcholí obludným rozřezáním kněze, jenž mu naopak pomohl. Překvapivé zhodnocení této bestiality však zaseje semínka pochyb, z jakých pohnutek vlastně ústřední postava jedná. Jejím šílenost, nepochopení či snad kalkul? Odpovědi můžeme hledat v druhé polovině představení. Ta první totiž končí trestem pro hlavního „hrdinu", kterým je kruté zbití, jež jej pošle na šest let do kómatu stráveném ve vězeňském blázinci. Po procitnutí se Vyrypajev začne věnovat duši postavy, nyní již sedmašedesátiletého muže, a přestože přirozeně nepředkládá jednoznačné či srozumitelné odpovědi, jedná se o zajímavou sondu nejen do nitra této postavy, ale i jemné ťuknutí do svědomí všech ostatních, kteří tvoří okolí podobným jedincům. Ti jsou pak odsouzení pravděpodobně daleko dříve před vzplanutím jejich červencových požárů.

Specifickou podmínkou samotného autora, aby text interpretovala žena, je docíleno samozřejmě určité zněžnění přítomné surovosti, nicméně má tento požadavek i jiné dopady. Například větší nárok na fantazii a účast diváka, který si místo účinkující musí představit vlastně jiné individuum a není tak jen v pozici pouhého sledujícího. Pro mě se stalo podstatné sdělení, že by člověk měl spíše nahlížet pod kůži než na kůži. Zde to pochopitelně myslím obrazně a asi by bylo přesnější napsat do duše než na vnější znaky, jakými je třeba pohlaví. V každém případě je klíčem k úspěchu obsazení té správné herečky, jež vyhoví rytmice textu vyžadující potlačení expresivního herectví a zaměření se na sílu výpovědi především druhé poloviny představení. Jedním dechem musím dodat, že Jakub Špalek měl ve volbě Ilony Svobodové šťastnou ruku. A ona šťastná ruka jest také dokladem Špalkova jedinečného divadelního vidění, neb neobsazoval na náhodu, ale po již několikáté spolupráci s Ilonou Svobodovou.

Ilona Svobodová pojala ztvárnění postavy přesně v intencích hry. Přestože síla textu, a později také přechody do dalších rolí, svádí až k předvádění svého umu, je Ilona Svobodová úsporná, ale o to více přesná. Zbytečně ostentativní výkon by celý Červenec jen pohřbil a byla nesmírná divadelní krása sledovat, jak to Jakub Špalek s Ilonou Svobodovou pochopili. Musím však ještě doplnit jména Karel Čapek a Petr Malásek, kteří hru minimalisticky, ale trefně umocnili po stránce výtvarné a hudební.

Druhou polovinu představení, věnující se duševnímu rozpoložení ústřední postavy, je také náhledem do minulosti, kterou tento muž prožil. Skrze první zamilování pak můžeme snáze pochopit jisté životní neporozumění, které lemoval nedostatek empatie nejbližšího okolí. Nenaplněné lásky a touhy spojené s nezájmem tohoto světa o do sebe se uzavírajícího člověka pak mohly být citlivým spouštěčem hromadícího se přetlaku nespokojenosti a zloby, které nakonec vypustil obyčejný požár. Otázka visící ve vzduchu tedy zní, zda se dostatečným zájmem o člověka dá předejít jeho odcizení, jež může v některých případech přejít v ohrožení ostatních. Ovšem i kdyby se „jen" zhroutil sám člověk, měli bychom tomuto tématu věnovat pozornost. Klíčem k pochopení, byť až příliš pozdnímu s přihlédnutím k ději, je pak věta: „Šedesát let jsem si nepopovídal s někým, kdo by mi rozuměl." Více výstižnou repliku, jež zastíní i rozmluvu s Bohem, si těžko představit.

Monodrama Červenec v podání Nataši Gáčové mi před několika lety uteklo v mém oblíbeném Divadle X10, a tak jsem rád, že jsem stihl alespoň předposlední uvedení této hry v komorním prostoru Klubovny v Jindřišské ulici právě v podání Ilony Svobodové pod režijním vedením Jakuba Špalka. Mrzí mě, že se této inscenaci nedostalo více pozornosti. Zasloužil by si to jak autor, tak především tvůrčí tým Divadelního spolku Kašpar. Mé osobní poděkování Iloně Svobodové a Jakubovi Špalkovi ještě doplním o fakt, že se jednalo v mém případě o návštěvu divadla přesně po devadesáti dnech strávených ve státem nařízené izolaci od živého umění a mé uvědomění si, že v sobě každý máme svůj červenec, jenž může kdykoliv vzplanout, bylo zároveň doplněno o potvrzení nutnosti kultury jakožto životního pokrmu. I díky těmto dvěma osobnostem jsem se při návštěvě Klubovny nasytil v míře vrchovaté.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.