Dva a půl roku po úspěšném uvedení adaptace knihy Stanislava Bilera Destrukce v Divadle X10 stejný tvůrčí tým uvedl v říjnu loňského roku další hru, která může být inscenací, jež maximálně zrcadlí poetiku lidí napojených na tuto nezaměnitelnou scénu. Jedná se o původní českou hru Demonstranti s výstižným podtitulem Tři dekády v hajzlu. Made in Č(SS)R. Mimochodem zmíněná Destrukce bude mít letos v dubnu derniéru, takže se jedná o jakési pomyslné střídání. Autorem Demonstrantů je kmenový dramaturg a dramatik Divadla X10 Ondřej Novotný, režisérem umělecký šéf Ondřej Štefaňák, dramaturgyní ředitelka divadla Lenka Havlíková, hudbu si vzal na starosti Kryštof Blabla a kostýmy Matilda Tlolková. Kromě herečky Táni Malíkové mají diváci možnost opět nechat spočinout své oči na stálých spolupracovníků Divadla X10, Lucii Roznětínskou, Hynka Chmelaře, Jana Bártu a Václava Marholda. Jak si ale tito spolehliví divadelníci poradili s poměrně rozsáhlým textem Ondřeje Novotného, z něhož se nakonec stala bezmála dvouhodinová prezentace české společnosti vycházející stejně jako autor (a i moje maličkost) z osmdesátých let minulého století do dnešních dnů? Nebo minimálně do nastoupení současné vlády? Za mě velmi dobře.

Podtitul o třech dekádách v hajzlu vlastně není úplně přesný. Zlomovými okamžiku jsou tři demonstrace, ona zásadní sametová z roku 1989, z přelomu století byl nepřehlédnutelný protest proti Mezinárodnímu měnovému fondu a poslední je jedna z protivládních demonstrací již po definitivně vypuknuté ruské agresi na Ukrajině. Příběh ale začíná v hnusně šedivých panelákových osmdesátých letech. Konkrétně porodem postavy, kterou hraje Václav Marhold. Už ta samotná scéna trochu napovídá, že ač se jedná o text tepající do charakterových vad naší společnosti, nebude v něm nouze o humorné situace anebo minimálně odlehčení. Koneckonců postavy s jednou výjimkou mi přišly poměrně šablonovité. K té se dostanu později, ostatně ona sama zakončuje celé představení.

V úvodu inscenace se také představuje jedna klasická, možná můžeme napsat i tradiční, ale především nepříliš funkční rodina. Otec pracuje jako dělník a s totalitním režimem vychází bez větších problémů, matka intelektuálka naopak klade důraz na prosazování svobodných názorů, a již zmíněné dítě působí spíše jako součást nevkusně zařízeného bytu, které samo popisuje. První demonstrace a tedy rok 1989 je zobrazen jednak skrze postavu matky, jež je aktivní účastnicí občanských nepokojů, ale spíše se jedná o odrazový můstek ke svobodě a možnostem jejího uchopení a toho, jak jsme ji jako společnost využili, nevyužili či zneužili. Nic objevného tedy k přelomovému roku 1989 nečekejte. Ostatně i název hry odkazuje na demonstranty a nikoliv demonstrace.

Prostřední demonstrace zjednodušeně levičáckého odporu k nadnárodním institucím z přelomu tisíciletí, kdy společnost obohatil termín globalizace, je prezentovaná na základě velké lásky nyní již téměř dospělé postavy Václava Marholda k radikální dívce v podání Táni Malíkové. Tento vztah sice trochu zastiňuje tehdejší společenské nálady, ale stejně jako v ostatních případech demonstrací funguje princip „velké události na pozadí vztahových či rodinných dramat“ poměrně dobře. Koneckonců se tehdy na rozdíl třeba od prvních velkých povodní nejednalo o nijak zvlášť přelomové situace.

Patrně nejzajímavěji tvůrci pojali poslední období. Postava otce, který se z dělníka pracujícího v komunistické totalitě postupně protrpěl neúspěšným podnikáním až do krajní situace na hraně mezi životem a smrtí, chce svoji rezignaci ventilovat jako „dezolát“ na jedné z protivládních demonstrací v roce 2022. Poslední vzedmutí však končí absolutním rozkladem jeho osobnosti se smutným uvědoměním si, že jeho názor i on sám nezajímá absolutně nikoho.

Zdaleka ne poprvé se pracuje v Divadle X10 s uměle vytvořeným čtvercovým jevištěm. Samozřejmě se nehraje pouze na něm, ale využit je všechen dostupný prostor. Scéně dominuje především obrovská stěna, která je využita nejen pro live-cinema, ale symbolizuje i velký rozklad. Režisér Ondřej Štefaňák se jako už vlastně tradičně ujal i právě scénografie a své režijní vidění si tak sám vizuálně podpořil. Musím říct, že v případě Demonstrantů účelně i působivě. Ono těch režijních nápadů je opravdu dost, a i když mi většina z nich přišla velmi dobře zpracována, tak mi nedá nezmínit i jeden buď nepovedený nebo mnou nepochopený. V určitý moment je totiž postava otce v podání jinak perfektního Hynka Chmelaře odstavena na kraj jeviště a vystavena na nemalou chvíli svícení do očí z používané lampy. Už dlouho mi nebylo nějakého herce tak líto, ale jedná se jen o malou odbočku nijak ovlivňující inscenaci samotnou. Zmínil jsem, že jedna postava nepůsobila šablonovitě, a tou byla právě ta v podání Hynka Chmelaře.

Bývá zvykem, že v Divadle X10 se mohou opřít o nadstandardně kvalitní herecké výkony. Nejinak tomu je i v případě Demonstrantů, a to včetně nové tváře Táni Malíkové. Zřejmě i z tohoto důvodu věřím, že hra má potenciál se nejen vyvíjet, ale nějaký ten čas zůstat na repertoáru, než ji stejně jako ona teď Destrukci nahradí nějaká aktuálnější novinka. Text Ondřeje Novotného, zabývajícím se mimo jiné přenášením strachu z generace na generaci, je příjemně nekompromisní, ale také přiznejme si v určitých momentech nenahrávající divadelnímu zpracování. A i přes svoji rozsáhlost nebo právě díky ní nedokáže jít do úplné hloubky. Nicméně tím zase na druhou stranu dává divákovi prostor, aby se do Demonstrantů pokusil položit sám a možná i s vlastními zkušenostmi, protože se prostě hraje o nás samých. Navíc současná doba bude jistě v nejbližších měsících či letech velmi vyhrocená, což se může v reprízách odrážet.

Inscenace ukazuje, jak se k demonstracím staví Češi, a jaký byl jejich vývoj. V roce 1989 šlo o svobodu, kterou státní aparát potíral. V roce 2000 byli naopak násilí vystaveny zástupci státu, protože když na vás jako policistu někdo něco hodí, tak to v kontextu těchto protestů nebylo nic jiného. No a v roce 2022 už se na ulici jenom nadávalo. Pěkný vývoj pravé české uličky. V porovnání se světem to spíše dokazuje, jak se tu od roku 1989 máme dobře. A doufejme, že nebude potřeba nějaká další demonstrace na motivy například Euromajdanu. Naše ulice to je pořád spíše hlavně ten stejnojmenný seriál, na který také kdekdo nadává, přičemž ho ale velká část společnosti každodenně hltá. Nevím, snad si dokonce přejme, aby to vydrželo. Stejně jako Demonstranti na repertoáru.