Autorské divadlo, které nedávno oslavilo 60 let své existence, Studio Ypsilon, prožívá nyní zásadní proměnu. Po loňském úmrtí jejího zakladatele a vůdčí osobnosti Jana Schmidta nastoupí 1. 3. 2025 do čela Ypsilonky František Tománek. Dá se předpokládat, že toto divadlo budou čekat velké změny, ale jak na tom vlastně tato legendární scéna je nyní? Já osobně to posoudit nedokáži, protože mě produkce Studia Ypsilon už delší dobu míjí, ale po dlouhých letech jsem ji přeci jen navštívil. Na podzim měla na malé scéně premiéru jak jinak než autorská hra Hvězdy z Bizárie. Pod textem a rovněž režií je podepsán též člen hereckého souboru Ypsilonky Jan Večeřa. Upřímně mě na inscenaci nalákala Večeřova tvorba, kterou produkuje mimo tuto scénu. Ovšem spolek +-VeDvou, který Jan Večeřa společně se svojí kolegyní taktéž ze Studia Ypsilon Lumírou Přichystalovou založil, a jenž má na svém repertoáru již tři hry, bych s inscenací Hvězdy z Bizárie raději nespojoval. Konečně spolek vznikl právě z důvodu, aby tato dvojice mohla tvořit mimo svoji domovskou scénu. Takže jak na mě inscenace Hvězdy z Bizárie zapůsobila?

Sám autor v programu k představení uvádí, že se nejedná o hru, ale o hříčku. Je sice možné, že tato slova volil spíše ze skromnosti a pokory, ale já bych tedy řekl, že to maximálně trefil. Hvězdy z Bizárie jsou komorní záležitost. Výhodou jistě bylo, že Jan Večeřa psal text pro konkrétní herce. Konkrétně pro dvě kolegyně ze souboru Lenku Loubalovou a Paulínu Labudovou a pro hosta, výtečného hudebníka Zdeňka Dočekala. Pokud bych použil jedno slovo z názvu hry, respektive hříčky, tak právě Zdeněk Dočekal byl pro mě hvězdou večera. A to nikoliv pro svůj hudební talent, který přirozeně také zužitkoval, ale pro příjemný herecký projev, jejž bych popsal jako roztomiloučký.

Výchozím motivem pro sedmdesátiminutovou inscenaci je divadelní zkouška. Lenka Loubalová jako Beáta či Květa dává dohromady nesourodou dvojici pro nepříliš specifikované divadelní představení. Proč tak činí je záhadou a může diváky udržet značnou část v určitém napětí, respektive spíše ve zvědavosti. Ovšem co se skrývá za jejím evidentně předstíraným zájmem zas tak velké drama neposkytuje, a to ani v náznacích. Proto spíše zaujme samotný sled scén, v nichž ambiciózní Marika v podání Paulíny Labudové dokáže upoutat svým temperamentem. Jak jsem již napsal výše, nejlépe z trojice vychází postava Josífka. Prostý, upřímný, dobrosrdečný chlapec vzbuzuje nejen sympatie, ale jeho text má i povedený komediální charakter. Například když popisuje svého otce, bezrukého boxera. Výborně také dokáže skloubit svoji působivou hru na piano se svojí postavou. Příjemná je zejména Beethovenova Sedmá Symfonie Allegretto. Překvapivě využita jako podkres ke grotesknímu vystoupení.

Postupem času se krystalizuje téma, o kterém Hvězdy z Bizárie pojednávají. Jsou jím nenaplněné touhy a nastolené otázky, zda, jak a kdy si můžeme své sny splnit. Pominu-li, že konec inscenace se zbytečně protahuje, dospěl autor k tomuto řekněme poselství poměrně nenuceně. Co je však ze hry více než patrné je fakt, že vznikla, jak se říká horkou jehlou. Což mě mrzí především s ohledem na fakt, že Jan Večeřa dokáže vyplodit daleko komplexnější text. Na to ale asi bude muset potenciální zájemce navštívit produkci již zmíněného spolku +-VeDvou. Hvězdy z Bizárie u mě spadají do kategorie „neurazí, ale rozhodně nezaujmou“, což přirozeně není velké lákadlo. Zároveň ale zřejmě musím přiznat, že evidentně nejsem cílová skupina nejen pro tento počin, ale velmi pravděpodobně ani pro jinou produkci Studia Ypsilon, což v souvislosti s chystanými změnami znamená jediné, a sice že se dost možná dočkám pro mě zajímavějších děl. Anebo také ne. Uvidíme. Anebo také ne.