Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Neapol mezi toitoikami
Lukáš Holubec, 4.11.2020

Před dvanácti lety bylo pro mě zhlédnutí filmu Mattea Garrone z prostředí neapolské mafie s názvem Gomora mimořádným zážitkem ze dvou důvodů. Jednak ukázal život podsvětí a všech lidí, kteří jsou jím ovlivnění přímočarou až snad dokumentárně laděnou formou. A pak pojmenoval odvětví mafií neprodyšně ovládanými. Jelikož však se jednalo jen o film a netušil jsem, co je zkratka pravdy a co umělecký dokres, byl jsem přesvědčen o nutnosti přečíst si literární předlohu. Ačkoliv se ke knihám většinou dostanu poměrně brzy, jakmile se pro ně rozhodnu, z neznámého důvodu jsem u Gomory Roberta Saviana čekal právě dvanáct let. Až další impuls, kterým se stala inscenace Vojtěcha Bárty s názvem gomora ekocida mne konečně donutil se s knižním bestsellerem detailně sblížit v podobě přečtení na jeden zátah. Sice jsem tak učinil až po zhlédnutí zmíněné inscenace, ale i kdyby ve mně divadelní hra nezanechala nic jiného, tento klad byl pro mě důležitý. Jedním dechem však musím dodat, že i Bártův site-specific projekt ve mně vzbudil řadu neklidných možná až znepokojujících myšlenek.

Název knižního románu, filmu a posléze také seriálu je pojmenování neapolské mafie, která bezohledně působí v italském i světovém průmyslu, má ničivé důsledky pro ekologii, lidské životy a veřejné prostředí obecně. Když se do Itálie vydal v létě 2019 Vojtěch Bárta, nenapadlo mě, že jede pravděpodobně čerpat informace či atmosféru k připravované hře. Nevím, nakolik ho to v Neapoli nakonec ovlivnilo, ale pravdou je, že určitou autentičnost se mu ze slunného jihu do prostoru karlínské Invalidovny přenést podařilo.

Už v samotném názvu inscenace propojil Vojtěch Bárta dvě témata zároveň se prolínající. Gomora, jak jsem již zmínil, je název mafie a ekocida pojem pro záměrné poškozování životního prostředí dříve používaný ve smyslu zničení nepřítele. V současné době není protivník jasně definován, ale ve spojitosti s označením neapolské mafie se nabízí vysvětlení, že její činností je bezohledné chování k přírodě pouze za účelem zisku, navíc pro úzkou skupinu vyvolených. Ostatní, kteří se na chodu mafie podílí, jsou sice za důsledky svého počínání rovněž vinni, ale v drtivé většině se jedná o lidi, jejichž jediným cílem je uživit sami sebe či svoji rodinu. Abychom ale pojem ekocida pojmenovali tak, jak jej převzal Vojtěch Bárta, a sice z Francie, tak doslova by znění bylo asi následující: „Jakýkoliv čin způsobující vážné ekologické škody planetárního rozsahu, spáchaný se znalostí důsledků, které z něj vyplývají.". Pokud by se téma Vojtěcha Bárty, potažmo Chemického divadla, pod jehož značkou gomora ekocida vznikla, dala maximálně shrnout, je to zájem na zlepšení ekologie skrze obžalobu kapitalismu. A přesně toto si Vojtěch Bárta vybral z knižní předlohy Roberta Saviana, přičemž v úvodním slovu k inscenaci férově přiznává, že hra pouze z románu vychází, je jím ovlivněna, ale rozhodně se nejedná o adaptaci. Tomuto boji, jestli to tak mohu nazvat, v podání Vojtěcha Bárty, bez výhrad fandím, jen se obávám, že na inscenaci si najde cestu spíše skupina lidí, kteří mají podobné cítění. Ale i kdyby se našel jeden, kterého by tento site-specific jakkoliv ovlivnil, splnila by tato apelativní hra svůj účel. A pak je tu ještě jedna nikoliv nevýznamná záležitost. Jedná se totiž i o dobré divadlo, alespoň dle mého subjektivního vnímání.

Už samotný program k představení může vzbudit ekologickou náladu. Ačkoliv nevím, jestli to byl záměr, ale použít jednostránkový program rovněž jako vstupenku je zajímavý a úsporný nápad. Skromný je i jeho obsah, přesto na jedné straně sepsaných dvanáct vykřičených hesel hovoří samo za sebe. Já bych zmínil alespoň jedno. Tím je Triangolo del morte (i když si myslím, že se píše spíše della), což je označení pro takzvaný Trojúhelník smrti, oblasti kol Neapole, kde vinnou skladování jedovatého odpadu místní ekomafie vzrostl enormně výskyt rakoviny u tamních obyvatel. Podobnými zajímavostmi je protkán začátek představení, které úvodním slovem obstaral Vojtěch Bárta a na jehož konci se pokusil zapojit všechny diváky sborovým skandováním. Ačkoliv jsem si nebyl jist, zda je to vhodný start, v kontextu celé inscenace se jednalo o smysluplnou složku, až jsem na konci vlastně zalitoval, že to byla téměř ojedinělá snaha o interakci.

Přestože se karlínská Invalidovna minimálně zvenčí jeví jako stavba, jež ukrývá nepřeberná množství všelijakých prostor, což zmiňuji jako návštěvník, který zde byl poprvé, k představení je nakonec použitá pouze přízemní chodba. Ovšem slovo pouze si můžete okamžitě vygumovat, neb scéna Jany Hauskrechtové a režisérské vidění Vojtěcha Bárty dokázalo i tak vytvořit dostatečně přesvědčivou atmosféru, nemluvě o solidním komfortu pro diváka ohledně viditelnosti a navozením blízkého kontaktu s herci. Dominantou táhlé chodby bylo několik mobilních WC známých minimálně každému návštěvníkovi festivalů jako toitoiky. Pominu-li jejich přítomnost jako ekologickou narážku, neboť se jedná o plastové toaletní domečky, jejich pravý význam v inscenaci byl ten, že tvořily příbytky několika účinkujících. Postupně tak mohl divák nahlédnout do soukromí politika, dealera či asijské ženy. Jednalo se tedy především o symboly, alespoň jak jsem to rozklíčoval já. Vycházel jsem z toho, že k neapolské mafii neodmyslitelně patří jak drogy, tak obchod s textilem a následná produkce za využití levných šiček. Společně s toitoikami byla výraznou složkou inscenace hudba, pod kterou je v programu podepsán Elia Moretti. A skutečně zazní i typická italská lidová píseň, s jejímiž tóny jako kdybyste se ocitli v neapolské uličce pod chatrným balkónkem plným rozvěšeného schnoucího prádla a žáru sotva vzdorujícím květinám. Ovšem společně s probíhajícím představením vyvíjí se i rytmus, a tak mohli diváci zaznamenat i diskotékovou jízdu v podání punkáče či finální církevní pochod.

Gomoru ekocidu bych asi nejvíce přiblížil slovem koláž, v níž vynikají dvě složky inscenace. Jednou z nich je několik proslovů. Ať už se jedná o sólové výstupy účinkujících či jejich společné, nabízí zásadní náhled do myšlení postav, které zobrazují například již zmíněného politika, evidentně evokující současné populisty, dealera, smutnou Asiatku či revoltující mládež. Tyto buď apelativní, ale ve většině případech také komické scény, by však samotné představení neutáhly. A zde je na místě zmínit druhou výraznou složku inscenace. Tou je její scénografie plná odkazů a symbolů. Mezi ty ekologické lze určitě zařadit například klubko magnetofonových pásků, ale svoji roli hrály i náboje či kokosy. A ještě zmíním kostýmy, skutečnou ozdobu tohoto site-specific projektu. Ovšem popisovat bílé hábity nebo kýčovitě zlatou bundu, pod níž vykukuje tvář Madony, jistě nemá smysl. To se musí vidět a zažít.

Vojtěch Bárta s dramaturgickou podporou Anety Fodorové a Ondřeje Novotného a vizuálně jedinečným viděním Jany Hauskrechtové vytvořil přesvědčivou obžalobu kapitalismu, který ve své konzumní posedlosti provádí skutečnou a pravděpodobně také závěrečnou ekocidu na naší planetě. Chemické divadlo tak dál drží prapor předního českého apelativního divadla. Citlivý výběr autentických herců, estetické vnímání vizuální a akustické stránky inscenace, a přiměřené použití angažovanosti vlastních politických postojů, to jest ten správný mix, který dělá z gomory ekocidy povedené divadlo. Pokud by se ještě doladila plynulost představení, byl by zážitek intenzivnější. Ovšem apokalyptické finále dalo zapomenout na veškeré dílčí nedostatky a příjemně zakončilo pouť po karlínské Neapoli. Jakmile to bude možné, zajděte na tento poetický výtvor Vojtěcha Bárty a Chemického divadla.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.