Letos dokončil režisér Dušan D. Pařízek svoji takzvanou ukrajinskou trilogii v Divadle X10. Mezi první inscenací, což byla dramatizace románu Jurije Andruchovyče Moskoviáda, a druhou inscenací, kterým byl diptych skládající se z adaptace známé knihy Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid a současné hry ukrajinské autorky Natalie Vorožbyt s názvem Zelené koridory, uběhl pouhý rok. Nyní si čeští diváci museli počkat více než dva roky na premiéru zpracování rozsáhlé knihy Sofije Andruchovyč s názvem Amadoka, kterou mimochodem dcera zmíněného Jurije Andruchovyče dokončila v roce 2020 a česky byla vydána teprve loni. Ačkoliv Moskoviáda i Na západní frontě klid / Zelené koridory jsou stále na repertoáru Divadla X10, a mohu je jen a jen doporučit ke zhlédnutí, Amadoka je zakončení této trilogie vskutku epické, a byť to příliš neznamená, osobně jdu s procentuálním hodnocením ještě výše než u dvou zmíněných inscenací. Podruhé za své téměř jedenáctileté psaní pro www.i-divadlo.cz dávám 100 %. Inscenace má zásadní přesah, a to nejen obsahově, ale myslím, že i divadelně má potenciál překročit české hranice, což se sice přirozeně s inscenacemi Dušana D. Pařízka děje, ale u Amadoky je to řekl bych extrémně žádoucí.

Četbu románu Amadoka, který má více než sedm set stran, mám teprve před sebou, ale je patrné, že se skládá ze tří částí a jedná se o propletenec několika postav, na jejichž základě si čtenář dost možná dokáže udělat poměrně komplexní představu o neblahé historii Ukrajiny posledních sto let. Podobně je koncipována i inscenace, přičemž možno rovnou podotknout, že díky Pařízkově mistrovství nehrozí divákovi ztracení se v ději či postavách, byť se časové roviny i jednotlivé osudy různorodě střídají. Naopak Amadoka je celistvé opulentní dílo, v němž se Dušanu D. Pařízkovi, jenž je kromě režie podepsán i pod dramatizací a scénou, podařilo převést palčivá témata z předlohy do výsledného divadelního tvaru strhujícím způsobem. A to již od prvních minut představení.

V jednoduchých kulisách se divákovi postupně představují jednotlivé příběhy, jejichž nositelky jsou tři ženy, Romana, Uljana a Sofie. Celé představení začíná aktuální situací znetvořeného vojáka, jenž si z bojů v Donbasu díky zranění nepamatuje nic, a jehož hospitalizace je ozvláštněna pouze jeho schopností rozeznávat různorodé druhy akvarijních rybek. Tuto postavu hraje Martin Pechlát, který své vyprávění lemuje bolestným olepováním obličeje izolepou. Ono sebepoškozování není pouze vizuální, ale vzbuzuje silné emoce a potvrzuje tak, že Pařízek dokáže maximálně efektivně pracovat i s minimálními divadelními prostředky. Kromě svého nezbytného meotaru to je promítání fotografií lidí, kteří ukazují ukrajinský národ jako několika genocidami semleté společenství. Hru světla a stínů také doprovází i působivé použití vodního živlu. Jak ale pokračuje příběh o paměti a její ztrátě?

Na silný a povedený úvod navazují tvůrci nejprve scénami, v nichž se postupně jednotlivé postavy svým způsobem představují a zasazují se do konkrétního historického rámce. Přestože se osudy osob časově míjejí, všechny personifikují jeden národ a ukazují, čím si byl nucen projít. Neustálá agrese, sledování, udávání, vydírání a ničení životů nepřestalo nikdy. Ať už se jedná o období holodomoru a kolektivizace ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, léta druhé světové války, která vystřídala velký teror pogromy a jiným násilím, likvidací elit a inteligence v druhé polovině minulého století, až po nejnovější roky před plnohodnotnou invazí ruské hordy, která však na území Ukrajiny působila minimálně již od roku 2014. Diváci se tak seznamují se Sofií, manželkou básníka Mykoly Zerova, jenž byl zastřelen kdesi v Rusku v gulagu, která se následně zamilovala do archeologa a spisovatele Viktora Petrova, jehož život poznamenala především spolupráce se sovětskými i nacistickými tajnými službami. Tato trojice postav dostává velký prostor v druhé polovině představení a díky jejím představitelům, tedy Gabriele Míčové, Stanislavu Majerovi a Martinu Pechlátovi dává vzpomenout na nezapomenutelnou éru Dušana D. Pařízka a jeho souboru v Pražském komorním divadle v letech 2002-2012. Další dva herci z o něco mladší generace dostávají více prostoru v druhém příběhu odehrávajícím se během čtyřicátých let dvacátého století, v nichž se Uljana zamilovala do židovského chlapce Pinchase, který musel být následně ukrýván. Táňa Malíková a Václav Marhold hrají tuto dvojici s neuchopitelnou křehkostí, čemuž napomáhá i zapojení metafory jezera Amadoka. Tato mýtická vodní plocha se údajně vyskytovala v prostoru, který by třeba mohl zabránit vpádu nepřítele, ale především existuje jako symbol zapomenuté historie a odkazuje na kolektivní paměť, což je nosné téma celé inscenace. Kromě metafory však právě v této pasáži hry vsadil Dušan D. Pařízek na použití celkem silného proudu vody. A konečně se vracím k třetí ženské postavě, kterou je Romana. Tato žena přichází do nemocnice, v níž je hospitalizován již zmíněný voják v podání Martina Pechláta. Romana se tomuto muži, kterého oslovuje jako Bohdana, snaží vrátit paměť. Jedná se o archivářku, což následně slouží mimo jiné jako prostředek k jejímu vypravování právě o Bohdanově babičce Uljaně.

Důsledná režie Dušana D. Pařízka také ukazuje, jak pod jeho vedením dokáží herci plynule přecházet z role do role a ztvárňují tak osoby různého věku a naprosto přirozeně mění svoje energie. Mimo již zmíněné postavy tak například Václav Marhold kromě židovského chlapce hraje i nechutného tajného policistu a Táňa Malíková zase proplouvá představením jako videobloggerka Slonoffka, jež vypráví vtipy o Vladimíru Putinovi. Taktéž ale ukazuje i například spojenectví mezi hitlerovým Německem a stalinovým Sovětským svazem. Mimochodem bych divákům doporučil, aby se o přestávce nevzdálili dále než k baru. Jinak by přišli o vskutku impozantní pěvecké číslo právě Táni Malíkové.

Amadoka je na jedné straně několik příběhů, v nichž se zobrazují standardní lidské city, jakými je láska nebo touha po svobodě, ale probíhají na pozadí válcování Ukrajiny hladomory, kolektivizací, pogromy, válkou a genocidou. Přes veškeré to zlo, které většinou přicházelo zvenčí, ale přirozeně bylo budováno i vně národa, tvůrci ukazují, jak důležitá jsou témata uvědomění si vlastní identity, přičemž pracují především s kolektivní i individuální pamětí. Jak jsem již psal v úvodu, samotný román mám ještě před sebou, ale rozhodně je Amadoka evidentně zásadní dílo pro hledání dějinných souvislostí Ukrajiny, což je v posledních letech více než žádané. Samozřejmě že v literatuře existuje řada dalších knih, které odkrývají stinnou historii Ukrajiny. Určitě k nim patří dílo Timothy Snydera Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem a z nejnovějších románů pak Věk rudých mravenců Táni Pjankové, a i přes mé výhrady Herbář vzpomínek Erin Litteken, byť je přesycen červenou knihovnou a těžko se mi navíc věřilo, že by potomci Ukrajinců žijící v USA neměli ponětí o hrůzách holodomoru.

V každém případě je inscenace Amadoka pro mě nejen tím nejlepším nebo minimálně jedním z nejlepších představení, které lze nyní na českých jevištích vidět, ale z mého pohledu se jedná bezpochyby o dílo, které je na evropské úrovni. Přirozeně je to zásluha především Dušana D. Pařízka, ale v případě Amadoky bych rád podtrhl veškeré tvůrce, kteří na tomto díle pracovali a pracují. Od pětice účinkujících, kteří podávají soustředěné a vrcholné herecké výkony, přes dramaturgii Kláry Metge, pro kterou to musela být skvělá škola, kostýmy Kamily Polívkové, spoluprací na scéně a kostýmech Magdalenou Vrábovou až po atmosféru perfektně dokreslující audiovizuální složkou Peterem Fachingem. Všem zmíněným děkuji. Více slov netřeba.