Nebudu se divit, že v Divadlo Metro, kam spíše chodí zábavychtivé publikum, hrají Williamsův Skleněný zvěřinec. Rovnou ocením odvahu tohle v divadle bez grantů v předivadelněné Praze nasadit.

Známé drama o soužití dvou sourozenců s nesnesitelnou matkou je postaveno na metafoře zasklených, tj. obtížně rozbitelných, iluzí. Trpí jimi celá trojice, každý z ní jinak. Matka si maluje růžovou budoucnost svých dětí podle svých dávných iluzí, zakomplexovaný Tom před spoutáním utíká do biografu a nejcitlivější vztah ke skleněnému světu má Laura, postava, která po mém soudu je v dramatu klíčová, neboť její dívčí sny v kontrastu s reálnými vyhlídkami jsou nejbolestnější. Dodnes si pamatuju dominující Lauřinu éteričnost a skutečnou beznaděj v podání Petry Špalkové v dávnější inscenaci Činoherního klubu. Dominující i přes to, jakou tragikomickou hrůzu pouštěla v roli matky jedinečná Věra Galatíková.¨

V inscenaci Metra, kterou režíruje Jan Novák, je pro sourozence nesnesitelná pouze matčina směšnost. A Laura? Nijaká, nezajímavá, postava bez tajemství. Kateřinou Urbanovou ne špatně zahraná, ale nezahraná vůbec. Pak ani není divu, že veškerou pozornost strhává na sebe Daniela Bambasová v roli matky. Hraje ji energicky až legračně, v rámci zploštělého výkladu však podává velmi dobrý výkon, stejně jako její skutečný syn Daniel v roli Toma. Objeví se ještě nepoužitelný nápadník Jim – Zdeněk Mahdal přišel zjevně z jiné hry. Jako otec tajné Lauřiny lásky. Nejsem sice znalec Williamse, ale nemá Lauřiny pocity méněcennosti aspoň na jeden večer zmírnit právě ten mladík, který byl Lauřinou dětskou láskou? Vůbec tomu nerozumím, stejně jako dramaturgické anotaci o aktuálním obrázku některých současných rodin, stejně jako „režírování“ Jana Nováka. Pokud inscenaci uvidíte, všimněte si, jak na začátku řeší Lauřin tělesný handicap.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.