Na faustovské téma se Ypsilonka dívá svou originální poetikou koláže i odskoků jinam (základní paralelou k Faustovi je zde osud skladatele Ch. Gounoda). Tentokrát to ani není moc zamotané a styl inscenace jakoby odkazoval na starou dobrou Ypsilonku dávných let. Je tu dokonce něco i navíc: hravost je konfrontována s vysokým stylem opery a vedle Fausta vznešeného prochází ten z lidových podání starých loutkářů. Text Jana Schmida ale není kompilát, je to originální koláž, která se vyjadřuje k současnosti. Platforma inscenace ale nestojí na tom, že se na jevišti potkávají ypsilonský Faust, operní Mefisto, lidový „Pan Kašpárek“ a alegorické postavy Nebe a Pekla, tady jde o to, že Mefisto vám klidně zapěje „Ave Maria“ a Nebe si vyměňuje repliky s Peklem – vše je zpochybněno. Jako v realitě.

Nebyla by to Ypsilonka, kdyby do dění na jevišti nezapracovala právě neprávem opomíjenou Gounodovu operu Faust a Markétka. To, co Miroslav Kořínek vykouzlil pro hudební podklad inscenace, mi přišlo geniální (včetně odskoků ke swingovkám, dokonce i jednomu muzikálu, tak, že vám to přijde vlastně logické). Skvěle do jednotlivých obrazů zapadá operní pěvec Roman Janál. Je to neobyčejně přínosné propojení s jiným žánrem. To samozřejmě platí i pro dalšího hosta, Nebe ztvárňuje „klasik“ své svérázné poetiky Arnošt Goldflam. Naopak mdlý až otřesný výkon podává Julek Neumann v postavě Pekla. Škoda této kaňky.

Už to není jen tušený pocit, ale realita. Divadlo reaguje, skvěle reaguje. Není samo sebou, že se na jevištích vyrojila celá řada divadelních postav z rodu amorálních zabedněnců, jimž odpovědnost nic neříká. Člověk, který si myslí, že může všecko, přivádí do úpadku celou společnost. O tom je ypsilonská faustiáda.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 80 %.