Často lamentujeme, usínajíce v hledištích divadel, když pietní přístup tvůrců se vzdá čehokoli, co by mohlo klasické dílo v moderním divadle učinit životaschopným, přesněji vzrušujícím. S Čechovem toho moc dělat nemusíte, jen je dobré si definovat, jak ho hrát. Kdo půjde cestou kompaktní tragikomedie a konzistentním poukazem na existenciální situace postav, nemusí nic stylizovat ani vyrábět karikatury. Groteska, jejíž hnací silou je nadčasově platný sebeničivý proces figur, z toho na jevišti díky geniálnímu textu vyjde jakoby nic.

Tři sestry Divadla v Dlouhé prošly opravdu nemilosrdnými nůžkami „upravovatele“, ale celkovou stopáž zas tak moc nestlačily. Důležité často zůstalo ufiknuto (týká se i některých postav – tak třeba Andreje, motivů – tak třeba zrubaný závěr, který znevěrohodní celou hru). Naopak se objevuje řada hluchých míst, to když do režijní práce vstupuje snaha adorovat karikaturní pózy (Irina, Kulygin, Natálie). V neposlední řadě důsledkem škrtanců je, že např. Čeněk Koliáš nebo Peter Varga, ale i Solený Martina Velikého, nemají co hrát.

Na začátku je znát režijní záměr ukázat radostný svět plný vzájemnosti a zlom do rozpadu. Od té chvíle se ale rozpadá i celá konstrukce hry, resp. neporozuměl jsem mnoha zveličeným momentům, avšak to jen proto, že důraz si osobně představuju zcela jinde. A do všeho se začíná vplétat optimismus. Závěr je postaven tak, abychom snad uvěřili tomu, že i žvanivostí nebo vzdycháním se dá dosáhnout „cesty do Moskvy“. Nejde vůbec o provinční zakořeněnost, ale vzorce apatického myšlení, které mohou vést k rozkladu jakékoli společnosti, velké i malé. V tom tkví apokalypsa tří sester a samozřejmě i dalších hráčů této hry.

Začínám mít pocit, že angažování některých hostujících režisérů, kteří herce DvD tlačí do svých nedotažených a nevysvětlených koncepcí, přestal přinášet původní účel směřující k jiné práci, „novým obzorům“ pro tento soubor. Ten má na víc, než na polovičaté a ne zcela vyvážené inscenace. A Čechov, to není úplně dobré pole pro přehlídku nekonzistentních nápadů.

Rozpačitý dojem naštěstí eliminují herecké výkony, ty jsou na vysoké úrovni. Mělo by se však dodat, že to platí do momentu, než začnou být režisérem tlačeni kamsi mimo hru. Nejvíce vůči tomu imunní je Veršinin Jana Vondráčka :)

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.