Švandovo divadlo mám ráda a věřím jejich zpracování, ale tahle hra mě, bohužel, neoslovila. Co je na ní skvělé bez debat, je hudba - pokud by chtěli z tohoto představení udělat samostatný koncert, okamžitě na něj jdu. Zbytek už mi tak výborný nepřipadal. Fanoušci Kurta Cobeina a grunge stylu se v něm v podstatě nedozví nic nového a Nirvánou nepolíbení dostanou klasické klišé o tom, že kluk ze Seatllu, který vyrůstal v nefunkční rodině, v podstatě jinak než špatně dopadnout nemůže. Zjednodušení občas doprovází nedorozumění a pokud se režisér rozhodne zpracovat veřejně známé téma, je asi lepší zaměřit se na kratší časový úsek, zajímavý moment v životě, než vytvořit v podstatě životopisný časosběr, doprovázený hudbou (která v některých momentech atmosféru nezesílila, ale naopak přetrhla). Robert Jašków si svoji roli viditelně užívá, ale jeho poloha mě táhla trochu k parodii a myslím, že by jí víc slušel zlověstný tón, pronášený s úsměvem na tváři a v zenovém  klidu, ale to je opravdu můj ryze subjektivní názor.