Každá recenze je ze své podstaty subjektivní, takže od ní nemůžeme čekat, že oddělí to, co se odehrálo na jevišti, od toho, s čím do hlediště přišel člověk, který představení zhlédl. Už to, kterou scénu recenzent z celého večera vybere a kterou nechá bez povšimnutí, je součástí jeho soudu. Recenze může ovšem čtenáři ukázat, z čeho její soud vychází, a dát mu tak důvod nejen k souhlasu, ale i k nesouhlasu. Moje recenze Baala proto začíná u počítače, u něhož v úvodní scéně vysedávají dospívající, zatímco matka spí. V tom jsem se okamžitě poznal.

Eliáš Gaydečka udělal v Divadle Komedie z Brechtova básníka rappera. V Brechtově Baalovi je verš nikoli od toho, aby hrdina s odstupem popsal, co zažil, ale je součástí toho, co právě dělá. Podobně funguje rap v této inscenaci. Záleží na tom, kdo má v danou chvíli slovo, jak si rytmem získá pozornost a co si pak před lidmi může dovolit vyslovit. Baal tedy o básnictví nepřišel, jen je provozuje v jiné formě. Při rappování ovšem část účinku vzniká až mezi hlasem a beatem. Důraz může padnout na slovo, které bychom při čtení přešli, a pauza před pointou může z obyčejné věty udělat slovní hříčku či pointu. Rapper tvoří z velké části tím, jak a kdy je vysloví. A právě proto, že inscenace bere rap jako poezii a bere jej vážně, si z něj může také dělat legraci.

„– Správný rapper má přezdívku.
– Jako na táboře?“

I umělec, který si zakládá na tom, že se neřídí pravidly, musí zřejmě splnit pár podmínek, aby ho ostatní uznali za svého. Přezdívkou to nekončí. Ke světu, v němž rap zaznívá, patří i ošklivé prostředí, fesťáky, drogy a sex v Toitoikách a představa, že čím okázaleji člověk překračuje meze, tím opravdovější jeho projev je (U Brechta se v samotných Baalových básních a písních vulgární nadávky ani urážky konkrétních lidí nevyskytují.) Co má působit jako autenticita může být obyčejná drzost, a celé to pak je stejně předepsané jako táborová přezdívka. U Baala má ovšem tahle póza i méně směšnou stránku. Jeho pověst svobodného umělce mu dovoluje vydávat bezohlednost za součást talentu, zatímco následky nesou druzí.

Brecht neukazuje básníka u pracovního stolu a ani u Gaydečkova rappera nevidíme, jak přesně jeho text vzniká. Nevíme, co si připravil, co přepsal a co ho napadlo až v daném okamžiku. Vidíme až chvíli, kdy slova zazní a tvorba působí jako spontánní a pudová reakce na to, co právě prožívá. Je to prostě freestyle :D. I forma inscenace si dovoluje porušit pravidla ve chvíli, kdy už si myslíme, že víme, jak bude večer pokračovat.

Ještě než se představení stačí uzavřít, vstoupí na jeviště kulisáci a začnou rozebírat scénu. Na tom gestu je geniálně brechtovské jeho načasování. Takhle nám ještě během hry připomenou, že se díváme na divadlo, a vezmou nám možnost naši návštěvu uzavřít. Katarze, díky Bohu, nepřichází. Divák odchází rozčílený, podrážděný a v tomhle případě bych si smířlivější konec ani nepřál.

I když chápu, že "Základním úkolem organizace [MDP] je poskytování veřejné kulturní služby široké divácké obci.", ztotožnitelnost je tímto vším dost omezena na lidi věkově odpovídajícím režisérovi. Na derniéru se netěším, ale múza mi našeptává, že kvůli své mladé rapové esoteričnosti ji Baal bude mít poměrně brzy.

— 

Kdo je James Cole, nevím a ani mě to nezajímá. Zato vidět Hanuše Bora rapovat je opravdu zážitek.