Petr Buriánek

Po sérii zklamání z nedávných titulů jsem na činohru ND téměř zanevřel, ale Hedda Gablerová ve Stavovském divadle příjemně překvapila. Přenos Ibsenova buržoazního interiéru do současnosti funguje překvapivě dobře ? technologická domácnost vytváří prostředí znuděnosti a prázdnoty. Některé prvky však působí anachronicky (teta se síťovkou, drogy místo alkoholu). Projekce jsou využity velmi vkusně a zajímavě funguje i práce s AI. Využívání prostoru mezi diváky se však už začíná měnit v klišé. I tak jde o inscenaci, za kterou se Národní divadlo konečně nemusí stydět. (více v článku na blogu)

U podobné inscenace - specificky volbě titulu - a jejím hodnocení je potřeba zvážit náklady obětované příležitosti. Co jiného mohli v MDP se spolkem JEDL "navařit"?

V průběhu se vypráví několik příběhů - někdy více hrané, jindy více vyprávěné. Herci se v těchto rolích střídají. Prostor kuchyně je fajn, ale vaření v průběhu je zajímavé jen vůní jako jedním z v divadle moc nevyužívaných prostředků. Za vařícími a vyprávějícími herci malíř maluje - Iluze toho, že si "dokreslujeme nějaký obrázek" nefunguje (a vývtor je otřesný). Jediná otázka (zamyšlení), která ale zbyde divákovi po shlédnutí inscenace je, jestli do štrůdlu dali rozinky. (více v článku na blogu)

Na premiéře inscenace Kubíkova dramatu jsem byl svědkem představení, které si nehraje ani na jednu z předloh, ze kterých si bere inspiraci.

Antropomorfizace sošek oskarů a čechovoské pravidlo (urna, scénografické nevyslovené narážky na Marilyn Monroe aj.), že na scéně nic nepřebývá, všechny fungují.

Jediné, kde inscenace lehce skomírá je klišé mýtu zrození hrdiny, které mně osobně vadí, ale krásně zapadne do celkového obrazu po přestávce.

Scéna s postavou Charlese vede děj jedním směrem, ale pak se vrací k serióznímu rozhovoru mezi Hollywoodskými hvězdami a novinářem.

Postavy ani jejich repliky nebyly nikde ploché.