Konečně něco ze scén Národního divadla, na co se dá dívat!

Po nekonečné vlně zklamání z posledních titulů (Tři musketýři a já, Don Quijote, Pustá země aj.) jsem na činohru Národního divadla téměř zanevřel. Výjimkou pro mě zůstával pouze Hamlet. Místo uzurpování původních názvů, které pak vytváří matoucí dojem (Oresteia), nebo násilného převádění jiného žánru do podoby dramatu (Proměny), se tvůrčí tým, který připravil Heddu Gablerovou pro Stavovské divadlo, vydal cestou, za kterou se konečně nemusí „národ“ stydět.

Kvalita titulků je samozřejmě samostatná kapitola a nechci jí věnovat hlavní část svého hodnocení. Přesto jednu poznámku neodpustím. Můj názor na titulky – nejen v divadle – je dlouhodobě stejný: je vždy lepší přeložit všechno, i kdyby titulky byly místy příliš rychlé, než určité pasáže nepřeložit vůbec nebo zobrazit zprávu typu „herec tuto část improvizuje“. Titulky nikdy nebyly určeny lidem, kteří čtou pomalu. Na premiéře je pak nepřípustné, aby se jméno Ejlert Løvborg v anglických titulcích objevilo jednou s jednoduchým „o“ a podruhé se správným znakem. 

Když jsem vešel do sálu, scénografie mě zpočátku zklamala. Působila jako další z mnoha šedo-černobílých scén, kde prázdnota a pustota nemají hlubší význam než jen povrchní atmosférický efekt. Jakmile se však ukázalo, že interiér bytu je vlastně velmi funkční a že inscenační tým přenesl buržoazní domácnost Ibsenovy doby do současnosti, začalo vše dávat mnohem větší smysl. Ne zcela funkční technologická domácnost jako prostředí znuděnosti a existenciální prázdnoty působila autenticky. Jediným prvkem, který mi v tomto kontextu nedával příliš smysl, byl krb. V Ibsenově dramatu sice hraje důležitou roli, ale v bytě, který lze prakticky celý ovládat hlasovými pokyny, působil poněkud nepatřičně. Nebylo by přitom těžké najít současnější analogii – například notebook zničený vodou. Ať už politím či jinak.

Dalším anachronickým prvkem byla teta se síťovkou. Tento detail ve mně vyvolal lehké zmatení mezi Ibsenovou dobou, současností a otázkou, zda jsem vůbec v posledních deseti letech viděl starší osobu, která by síťovku skutečně nosila. Oproti tomu mladší postavy byly stylizovány velmi současně – mimo jiné tím, že užívají drogy. Tato úprava mi však připadala zbytečná. Jednou z látek je totiž marihuana, která rozhodně nepůsobí jako buržoazní droga. V Ibsenově dramatu přitom hrají substance důležitou roli, ale jde výhradně o alkohol. Pro Ibsenova Løvborga alkohol bohatě stačil jako prostředek, který ho vrací zpět do starých kolejí.

Projekce byly naopak v celé inscenaci využity výborně. Zajímavým vyvrcholením bylo, že představení končilo titulky podobně jako film.

Využívání mimojevištního prostoru se však v Národním divadle začíná stávat poněkud klišovitým a momenty, kdy se herec při průchodu mezi diváky omlouvá publiku, mě začínají spíše unavovat.

Při následné reflexi jsem si také uvědomil, že mě poměrně příjemně překvapilo vkusné využití umělé inteligence – něco, co se v současných inscenacích vidí spíše výjimečně (srov. projekce v inscenaci Kniha nocí v Komedii).

Abych byl upřímný, zatím jsem snad nikde neviděl opravdu pokaženého Ibsena. Možná ho jednoduše není tak snadné zkazit jako některé jiné tituly.