Rezavá Anna vykazuje porozumění fenoménu relikvií a způsobům, jakými se kolem nich v křesťanské tradici utváří představa svatosti a posmrtného života. Inscenace přitom vedle samotného příběhu Anny (viz dvojitý název spojen „aneb“) věnuje značnou pozornost především otázce pravosti relikvií, jejich množení a obchodování s nimi. Poukazuje například na skutečnost, že v určité době byly jako autentické uctívány hned tři různé lebky svatého Vojtěcha. Právě podobné příklady dobře ukazují rozpor mezi náboženskou úctou k ostatkům světců a historickou praxí, v níž se relikvie mohly stávat také předmětem prestiže, směny a obchodu.

Za jediný nedostatek v zacházení s křesťanskými představami posmrtného života považuji absenci očistce. Tento problém se ukazuje už při prvním setkání Furiáše s Rezavou Annou, kdy Furiáš gestem ukazuje „nahoru, dolů“ a situaci komentuje slovy: „Je to blázinec.“ Nebe a peklo jsou tak představeny jako dvě jediné možné varianty posmrtného osudu. Právě zde však chybí třetí možnost, která byla zejména v západním křesťanství po staletí zásadní: očistec. Také v něm člověk trpí, toto utrpení se však od pekelných trestů zásadně liší svým cílem, trváním i povahou. V inscenaci, která jinak pracuje s křesťanskou tradicí poměrně důsledně, proto jeho úplné vynechání poněkud zjednodušuje obraz posmrtného světa.

Téma hříchu je přitom zpracováno s charakteristickou groteskností. Mezi Anninými proviněními se například objevují „SOS“, tedy „strašně odporné smylstva“. Podobné momenty ukazují, že inscenace pracuje s jejich lidovou, komickou a záměrně pokřivenou podobou obrazu posledních věcí člověka. 

Scénograficky inscenace výborně pracuje mimo jiné s groteskním důsledkem kultu relikvií: z údajných ostatků některých světců by bylo možné sestavit hned několik kompletních těl. Rekonstrukce relikvijního Frankensteinova panáka tuto absurditu velmi účinně zviditelňuje. Rozdělené, přemisťované a znovu skládané tělo světce zde dobře vystihuje paradox relikvií: jednotlivý fragment získává hodnotu právě díky svému vztahu k původně jednotnému svatému tělu, avšak množení údajných autentických ostatků tuto jednotu současně problematizuje.

Autory inscenace nezajímá ji pouze to, čemu lidé věřili, ale také jak se s posvátnými ostatky nakládalo, jak se ověřovala či naopak konstruovala jejich autenticita a jakou hodnotu mohly získávat právě díky tomu, že byly považovány za bezprostřední fyzické spojení se světcem.

Při repríze 17. 6. 2026 navíc herečky dokázaly toto téma pohotově vztáhnout i k tehdy aktuální kauze krádeže lebky svaté Zdislavy, čímž ukázali relikvie jako i překvapivě současné.