Příliš krátká telomera Divadla pod Palmovkou je svižná komorní inscenace o touze nezestárnout, nezpomalit, neztratit výkon a pokud možno se aspoň trochu vyvléknout z vlastní smrtelnosti. Na první pohled jde o satiru na biohacking, wellness influencery a současnou posedlost zdravím. Pod povrchem je ale mnohem přesnější: ukazuje svět, v němž se péče o tělo proměňuje v celoživotní projekt, morální úkol a někdy i v absurdní formu naděje.

Inscenace pracuje se dvěma linkami. Jedna se odehrává v čínské laboratoři v Nankingu, kde se zkoumají vědecké možnosti prodloužení života, druhá sleduje obyčejný západní pár, jehož vztah postupně prorůstá jazykem kurzů, workshopů, sebepoznání, otužování a zdravého životního stylu. Tyto dva světy se nakonec propojí, což je důležité, protože inscenace ukazuje, že obě polohy vyrůstají ze stejného strachu — z toho, že tělo stárne, selhává a nakonec se nedá ovládnout.

Velkou silou inscenace je, že tento svět pouze nezesměšňuje. Jistě, moderní guru, který vytváří obsah na sociální sítě, vede kurzy a prodává proměnu sebe sama, je komický. Obzvlášť ve chvíli, kdy se zamotá do vlastních historek o šamanovi z amerického pralesa, který mu údajně otevřel nové perspektivy. Když se ukáže, že žádný takový šaman možná nikdy neexistoval, je to přesný obraz doby, v níž se autenticita často vyrábí transformativním příběhem - je potřeba zážitek, iniciace, cesta a ideálně něco exotického.

Zároveň ale inscenace ví, že za tím vším není jen směšnost, ale strach ze stáří, z nemoci, z průměrnosti, z toho, že člověk nebude dost výkonný, dost zdravý, dost mladý, dost bdělý. Proto humor v průběhu inscenace postupně tmavne. Biohacking není jen směšný životní styl, ale způsob, jakým se člověk snaží získat kontrolu nad něčím, co se kontrole pořád vzpírá.

Herecky inscenace stojí na mimořádně funkční dvojici Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta. Ve dvou zvládají několik postav a proměny mezi nimi jsou hezky plynulé. Guru, partnerka, vědci i pokusné myši se postupně skládají do jednoho systému. Každý chvíli dává naději a chvíli spásu sám kupuje.

Zajímavá je také linka myší a lidí. Experimenty v laboratoři se zrcadlí s tím, jak lidé experimentují sami na sobě. Rozdíl mezi vědeckým pokusem a každodenním sebepokusem se tak nepříjemně ztenčuje. Člověk se chce stát pánem vlastního těla, ale zároveň se stává jeho neustálým správcem, kontrolorem a pokusným objektem.

Velmi dobře funguje i pasáž s výpověďmi dlouhověkých lidí z různých částí světa. Odhaluje totiž paradox současné posedlosti zdravím. Člověk hledá složitý systém, data, metodu a zaručený návod, ale ten neexistuje.

Příliš krátká telomera není bez slabin. Některé motivy by si zasloužily větší rozvedení a inscenace občas rychle přeskakuje od jedné chytré narážky ke druhé, což ale odpovídá světu, který zobrazuje: světu reels, sloganů, populárně-vědeckých zkratek a polopravd, které se tváří jako životní filozofie.

INSCENACE JE VÝBORNÁ, JEN BY MOHLA BÝT DELŠÍ.