Není generace, která by nesáhla po Shakespearovi. A bude tomu tak i po další tisíciletí. Shakespeare nám přináší neuvěřitelně aktuální hry již přes pět set let a nehodlá s tím skončit. Je ovšem na inscenátorech, jak složitého Shakespeara předvedou současnému divákovi a co víc – současným studentům, mladým lidem, potenciálním novým divákům. Naservírovat jim totiž klasického Shakespeara, to zvládá málokterý zkušený divák.
V Kladně se vydali velmi zdařilou cestou. V Joskově překladu a Pavelkově úpravě se nám na jeviště dostalo jen sedm postav, jenž rozehrávají osudy, které Shakespeare odkoukal od společnosti. Totiž – režisér (Ondřej Pavelka) se vydal do zákoutí muzikálového divadla pro činoherce, které mnohdy koketuje s kabaretem.
Řekne-li se Othello, vybaví se všem černoch (mouřenín), kterého v této inscenaci nenajdete. Nevadí. Etnikum je navozeno bluesovými melodiemi a zpěvem všech protagonistů. Často bývá zvykem, že hudební složka děj nikam neposouvá, ale zde se tomu nádherně vyhnuli.
Jednoduchá scéna ze starých pojízdných ledniček, nad kterou svítí žárovky a někde vzadu se leskne bicí souprava, přináší několik metafor, ale především funkčnost a lehké přestavby. Scéna navíc zasahuje do diváků a využívá prostor pro klíčové scény inscenace.
Co jest také velmi kladným přínosem, je práce herců. Všichni hrají jen tak mimochodem, naprosto přirozeně a daří se jim vyhýbat se patosu verše. Připomeňme alespoň Desdemonu Týny Průchové, Othella Jana Krafky a Jago Tomáše Petříka. Pozadu ale nezůstali ani Lenka Zahradnická, Jan Vlas, Petr Pěknic a Alena Štréblová. Mnohdy se stane že jsou herci angažováni do zpěvu i přes to, že zpěv není jejich silná stránka, což není zdejší příklad.
Vše funguje. Čitelnost inscenace pro dnešního diváka je maximální. Městskému Divadlu Kladno se podařilo objevit nového Shakespeara, jehož objev je velmi šťastným.