Městské divadlo Zlín [velký sál]
<< INRI | Jak šlo vejce na vandr >>
Peter Pavlac
Já, Baťa
Premiéra: 14.1.2017
Překlad a dramaturgie: Vladimír Fekar. Scéna: Pavel Borák. Kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková. Hudba: Richard Dvořák. Režie: Patrik Lančarič.
Poslední uvedení: březen 2018.
Poslední uvedení: březen 2018.
Rostislav Marek, Tamara Kotrbová, Marie Vančurová, Helena Čermáková, Tomáš David, Radoslav Šopík, Zdeněk Julina, Luděk Randár, Marek Příkazký (původně Zdeněk Lambor), Jan Leflík, Ivan Kalina, Jan Holcman, Josef Koller, Gustav Řezníček, Pavel Leicman, Jiří Kašík, Jana Drgová, Petr Lukáš...; ze záznamu Radovan Král, Vojtěch Johaník, Stanislav Valla
Druhý díl baťovské trilogie o dynastii Baťů, věnovaný nejednoznačné osobnosti Jana Antonína Bati (J.A. – Já), v jehož životě nebyla nouze o dramatické a konfliktní situace. Mnohé z nich nejsou jen zlomovými okamžiky jeho osobního životního příběhu a příběhu celé baťovské dynastie, ale také příběhem českého národa. Proč exilovou vládu podporoval vždy jen tajně a proč nebo co stálo za jeho nezměrnou, až mesianistickou touhou vytvářet i díky podnikání lepší civilizaci, která ho přivedla k budování úplně nových měst v Brazílii...?
inscenace již byla stažena z repertoáru
Volby
Hodnocení (5)
HODNOCENÍ UŽIVATELŮ
Cechoslovak 80 %
9.3.2018 | 88 hodnocení
+ souhlasím
Pro Zlín a okolí je tento projekt o něco víc než jen divadelní inscenace. Osobnost J. A. Bati byla komplikovaná a Rostislav Marek ji ztvárnil velmi plasticky. Baťův příběh ukázal mnoho o Češích, a to pozitivního i negativního, hra rozhodně promlouvá i k dnešku. Snaha o dokumentárnost může pro někoho znamenat zdlouhavost a nedostatek dramatické akce, ale tvůrci to dobře vyvážili pestrostí forem (rekonstrukce dědického řízení, rozhovory v publiku, práce s točnou). Baťové byli jen tři a nedá se o nich hrát pořád, ale ať už hraje o čemkoli, na tuto úroveň by měly směřovat ambice zlínského divadla!
Máša 30 %
26.5.2017 | 22 hodnocení
+ souhlasím
už dlouho se mi nestalo, že bych v divadle nemohla usedět a počítala minuty, dlouhé inscenace mám přitom ráda. text hry je ovšem neskutečný průšvih. ta záplava dat, hodin, dokumentů, verzí, neustálé opakování (soudní proces!). dvě třetiny inscenace někdo čte: dopisy, noviny, deníky, případně telefonuje. režisér to vůbec nestylizuje, nekonečně opakování se nezrychlí v drmolení, polyfonii... bez jakékoli ztráty lze zvukový záznam použít jako rozhlasovou hru. jediné plus je poctivě převyprávěný Baťův příběh. herci vůbec nemají co hrát, autor, režisér i dramaturg se proti nim spikli
Komentáře uživatelů nevyjadřují stanovisko redakce. Názory jednotlivých redaktorů nemusejí vždy vyjadřovat stanovisko celé redakce.