Do Ostravy nám dorazil úctyhodný Ungelt. Má poklona. A taky závan Francie, jižanské Kalifornie a pytle na taneční obutí, strašlivě zapatlaného od vylité polévky. Brou chuť.

Byl jednou jeden věžák a v tom věžáku luxusní obývák s výhledem na západ, kde se celkem šestkrát podlaha změnila na hodinku v taneční parket. Změny ale nazasáhly jen na šest dní a rozhodně ne pouze podlahu.

Lily, jediná obyvatelka luxusního obýváku, je dáma pečlivě neurčitého věku, vonící exotickým akcentem, pečlivá, pořádná, samotná a palčivě zvědavá na svět nejen tance. A tak si najme přes taneční agenturu uragán.

Tedy, abych byla spravedlivá - v pečivě napulírovaném obydlí důstojně distinguované vdovy po baptistickém pastorovi (ježišmarjá, to je funkce) by rušivě působil i plachý cesťák s biblemi. Bývalý broadwayský muzikálový sborista gay Michael se tam hodí asi jako Queeni do Vatikánu.

Nicméně změnit se má všechno. Změnit se dá všechno, doufejme.

Náhledy na menšiny i většiny, na patřičnost toho kterého chování, zásadní pravdy i v podstatě nepodstatné lži, víru, naději, lásku, pozdní nebo pozdnější věk, na rozdíly mezi tanečními kroky a dupotem splašeného sloního stáda, oboustranně absurdní stereotypy, problémy velké a problémy větší, na ne vždy správně fungující těla a ne vždy správně fungující duše. Na tanec i západ slunce.

Revoluce nabývají i kapesních rozměrů a vůbec nevadí, že nezasáhnou celé státy, ale jen hrstku jedinců. I tak bývají zlomové.

Velkým třeskem mezi jižanskou paničkou a zatrpklým gayem vznikl maličký uklidňující vesmír (jen občas, sotva desetkrát denně, přerušený explozí jaderně se tvářící hádky) dvou lidí, kteří měli kliku, že se našli.

I přes děsnou nepřízeň počasí bylo hlediště našlapané a přes zdravotní či věková omezení některých diváků byl potlesk dlouhý a vestoje. (Viděla jsem tleskat pána s ovázanou rukou nebo vstávat paní dopravenou na sedadlo jen pomocí berličky a pečlivého příbuzenstva.) Prostě Ungelt. Má poklona.