Pokud něco na smíchovské inscenaci Misantropa zaujme na první pohled, tak je to povedená scéna Jozefa Cillera. Tvoří ji poloprůhledné paravány s útržky Molièrových textů, které evokují stránky knih. Celková atmosféra pak nemá daleko k vernisáži v nějakém muzeu či galerii. Do tohoto konceptu zapadají i kostýmy Zuzany Hudákové laděné do černé a bílé.

Režisér Lukáš Brutovský neklade důraz na komediální stránku, z jeho práce s textem úplně nevyplývá, proč nasadit Misantropa na repertoár právě teď a tady. Pojďme si tedy celou inscenaci rozebrat s důrazem na jednotlivé postavy, jelikož právě jako vztahová komedie se kus Švandova divadla tváří nejvíce.

Hodně podivné je pojetí postav Akasta (Tomáš Červinek) a Klitandra (Jacob Erftemeijer). Jejich povrchnost a banálnost je až do omrzení dokládána šaškovskými výstupy. Cíl je zřejmý, ale charakter postav se dá budovat i rafinovaněji. Navíc jejich výstupy v první polovině představení vůbec nekorespondují se scénou odhalující dvojí tvář krásné Celimeny. Z jejich chování je patrné, že to flirtování berou především jako zábavu, zahání tím nudu. Proč se cítí tak dotčeni, když Celimena dělala celou dobu to samé? Absolutně mimo mé chápání pak je drobný homosexuální podtón, který režisér této dvojici předepisuje.

Oront (Marek Pospíchal) je přesný typ stárnoucího seladona, který využívá svého společenského vlivu, ale vůbec si neuvědomuje, jak směšně při tom působí. Arsinoe (Bohdana Pavlíková) je zase citově a sexuálně neuspokojená žena, která touží porazit mladší sokyni jen z čiré závisti.

Zdá se, že v celém tom společenském panoptiku jsou Filint (David Punčochář) a Elianta (Martina Krátká) jediné postavy schopné skutečného citu. Pro Filinta končí hra v podstatě happy endem, na Eliantě se nejvíc podepisuje přetvářka v mezilidských vztazích, což dokáže Krátká velmi věrohodně zachytit a předat přes „rampu".

Celimena je v podání Evy Josefíkové okouzlující, ale citově chladnou ženou. Pozornost ctitelů ji dopomáhá k snadnému životu. Se všemi si pohrává, žádného nechce ztratit, ale zároveň se ani nechce (nebo neumí?) k nikomu vázat. Jediné skutečné emoce projeví teprve ve chvíli, kdy vyjde najevo její zrádná povaha a milenci ji jeden po druhém opouští. Na svůj způsob života ale evidentně rezignovat nehodlá – však oni se najdou jiní, kteří budou vděční za její pozornost.

Alcest býval v inscenační tradici Misantropa vnímán dvěma různými způsoby. Divadelníci ho viděli jako žlučovitého chlapíka, který je svou zahořklostí a okázalou nespolečenskostí směšný, pseudomoralistu, jenž se snaží okolí násilím přetvořit k obrazu svému. Romantická tradice ovšem udělala z Alcesta vykořeněného jedince, kterého společnost vypudila ze svého středu, jelikož byl jejím nemilosrdným kritikem. Ve Švandově divadle jdou zlatou střední cestou, Filip Čapka se pohybuje někde mezi těmito dvěma póly. Alcestova nechuť k přetvářce a pokrytectví ve společenských vztazích je upřímná a nabízí mnohé aktuální konotace. Svou odmítavou pozici však Alcest dává na odiv příliš okatě – chce být pochopen a litován. Jeho vystupování je teatrální, touží být středem pozornosti a z nenáviděné společnosti si vědomě buduje vlastní publikum. Nedokáže žít v pokrytecké společnosti, ale tušíme, že podobné problémy bude mít i jeho život v ústraní, ke kterému se rozhoduje na konci hry.

Suma sumárum: Smíchovská inscenace vůbec není špatná. Ovšem stejně jako v době vzniku vzbuzuje Misantrop spíše zdvořilé uznání než zájem a nadšení.