Dramatizaci románu Oscara Wildea Obraz Doriana Graye pro Horácké divadlo Jihlava připravil režisér Pavel Šimák. Text aktualizoval, posunul ho nenásilně směrem k současnosti, ostatně toto Wildeovo dílo funguje dost univerzálně.

Hledání té "správné" životní cesty se tu nemění v moralizování, výrazně akcentován je kult mládí a těla, který ovládá dnešní společnost. V inscenaci se to nejvíce projeví přítomností běžícího pásu, na kterém si postavy zlepšují fyzičku a symbolicky se tam snaží dohonit svůj život, aby jim neujel vlak. Silně působí i obraz, kdy se časem nedotčenému Dorianovi vnucují bývalé milenky s chodítky. Hraje se na asepticky bílé scéně, která sugeruje párty znuděných představitelů vyšší společnosti.

Bohužel režisér Šimák trochu neodhadl míru, a tak především na konci první poloviny představení je fyzické akce na jevišti přespříliš. V tom všelijakém cvičení, pobíhání a zápolení se zbytečně ztrácí Dorianova přeměna ze snílkovského estéta v narcistního cynika. Trochu mi to připomnělo Františákova Frankensteina ve Švandově divadle, kde kvůli fyzickému zápolení šel často také stranou ponor do nitra postav.

Jan Burda musí jako Dorian Gray během představení ukázat, že je výborně fyzicky disponován, aby všechnu tu náročnou jevištní akci zvládl. Navíc projít i výraznou proměnou z nesmělého mladíka v životem protřelého člověka.

Zajímavý je ve své roli Basila Zdeněk Stejskal, který dal přecitlivělému umělci, jež Doriana zbožňuje, jemnost, kterou ovšem ředí majetnickými touhami mít svého přítele jen pro sebe. Lukáš Matěj dokáže v roli lorda Wottona pěkně prodat všechny ty šovinistické bonmoty, postupem času ale začne být jeho postava snad až příliš jednostrunná. V roli Sibyle Vaneové dokáže i na malém prostoru zaujmout Šárka Býčková, jejíž scény s Dorianem patří v inscenaci k těm nejlepším.

Za zmínku stojí povedené grafické zpracování programu, který je udělán ve stylu současných fashion magazínů.