Chemické divadlo se pod vedením svého uměleckého šéfa Vojtěcha Bárty vrhlo do projektu, v němž diváky pomocí imerzivního divadla pomohla seznámit se s kulturou Lužických Srbů. A jelikož, jak je u Vojtěcha Bárty dobrým zvykem, proběhla nejprve pečlivá studie a návštěva míst, jichž se inscenace týká, je výsledek příjemně autentický. Pokud by si někdo chtěl udělat výlet dále než jen do Lužického semináře sídlícího na Malé Straně, kde je inscenace těžba snů k vidění, a toužil tak získat dojem přímo z míst, v nichž malý slovanský národ přebývá, měl by vyrazit na německé území kol Chotěbuze a Budyšína. Nicméně hra těžba snů i k vzhledem ke svému pojetí má dostatečnou ambici Hornolužické a Dolnolužické Srby alespoň trochu představit. A k tomu také jednu známou legendu vhozenou do aktuálního prostředí korporátní mašinérie.

Kdo již někdy navštívil imerzivní divadlo, jistě chápe, že těžko popisovat konkrétní děj, jelikož se jich zpravidla v lineární rovině děje hned několik a na různých místech. Dalším znakem tohoto žánru je častá interakce s diváky. Někdy může být velmi kontaktní, může vést i ke změně vývoje představení, ale v každém případě si divák určuje svůj prostor, v němž se zrovna hodlá nacházet, čímž si vlastně vytváří tak trochu svoji inscenaci. Tak tohle vše v těžbě snů je přítomno minimálně. Ovšem i přesto má toto dílo potenciál zaujmout, a především pak nabízí jedinečnou atmosféru.

Po krátkém úvodu, v němž se za pomocí překladatelky dozví diváci několik základních informací, následuje první rozdělení návštěvníků a řekl bych také, že první nedomyšlená situace. Jelikož je na výběr začít klasickou činoherní scénou, na druhou část, tedy výuku jazyka se logicky moc lidí nevydá. Čerpám samozřejmě z mnou viděné reprízy, ale myslím si, že kdo přišel primárně na divadlo, nenechá si úvodní scénu s herci ujít. A také by přišel o povedený prolog. Scénář ke schůzi Přátel Lužice napsala z větší části Alžběta Stančáková a musím uznat, že má příjemné tempo i vtip. Inspirovat se nechala skutečnými osobami, takže jako sonda do naturelu Lužických Srbů se tváří velmi uvěřitelně. Další možností seznámení se s tamní kulturou je folklórní setkání s hornolužickou kapelou ČILAK. Živá hudba v podání tohoto uskupení, které je oblečeno v krojích, je pak dynamická a pokud si troufnete, můžete se k jejich nevázanému a horlivému zpívání přidat, neb texty písní obdržíte. A samozřejmě se můžete jistě pustit i do horkokrevného tance. V těchto chvílích, ač mě hudební produkce bavila, jsem se rozhodl zkontrolovat, co se děje i v jiných částech Lužického semináře. Tedy v historické budově na Malé Straně, kde skutečně sídlí Společnost přátel Lužice. A byl jsem překvapen, že se nikde nic nedělo.

Představení dále funguje tedy spíše jako ani ne tak jako imerzivní, ale jako klasická činohra protkaná jedinečným folklórem, poetikou Chemického divadla a těžící z atmosféry místa Lužického semináře, přičemž nejzajímavějším prostorem se v průběhu večera stane sklepení, v němž má divák možnost být nejblíže části příběhu, ve kterém vystupuje postava Krabata. Ano, toho Krabata, jenž je českému divákovi znám zřejmě především skrze legendu s názvem Čarodějův učeň. Předpokládám, že tou vůbec nejrozšířenější v naší krajině je stále animované, filmové zpracování režiséra Karla Zemana z roku 1977. Ten, kdo toho dílo zná, může se těšit i na ztvárnění legendární postavy Mistra. Předpokládám, že to byl Martin Krupa, kdo se pod strašidelnou maskou zhostil úkolu, v němž vystupuje čaroděj nikoliv jako starý odborník na magii, ale jako novodobý otrokář pod záštitou korporátní společnosti, čímž se dotýkám nejzajímavější roviny příběhu. Jak se však folklór Lužických Srbů, legenda o Krabatovi a praktiky společnosti vycházející ze současných poměrů nakonec protnou a zda vůbec, a jestli dojde i na pohoštění ze zabijačky, na to vše si musí dojít divák už dojít do Lužického semináře sám.

Atmosféru, díky které se cítíte jako v domácím prostředí komunity Lužických Srbů, se podařilo stvořit na výbornou. Samotná dějová linka Krabata je také povedená, leč tedy časově poměrně krátká. Ona celá inscenace svojí délkou něco málo přes hodinu vlastně nenabídne nějaký rozsáhlý příběh nebo dostatek času na skutečné se ponoření do jiného světa. A to je možná dle mě hlavní problém. Ačkoliv má těžba snů svůj jednoznačný přínos, spíše než divadlo, na mě nakonec působilo jako muzeum se zpěvy a tanci. Myslím, že pro řadu diváků se bude jednat o více než příjemný večer. Já osobně jsem očekával více i s ohledem na předchozí tvorbu Chemického divadla.