Blog redakce i-divadla

Tandem David Jařab v pozici režiséra a Lucie Ferenzová jako dramaturgyně se v Divadle Na zábradlí sešel již potřetí. Nejprve českému divákovi umožnil seznámit se s Nathanaelem Westem, když adaptoval jeho groteskní novelu pod názvem Osamělá srdce, a poté zpracoval netradičním způsobem Shakespearova Macbetha, jenž byl kladně přijat diváky i kritikou. I přes úctu, kterou k oběma tvůrcům bezpochyby mám, jsem však z obou inscenací měl rozporuplné pocity. Lépe řečeno mne nijak silně nezasáhly. Netrpím však předsudky a na novinku v Divadle Na zábradlí jsem se upřímně těšil. Já to totiž s touto scénou mám vždycky tak, tudíž ani fakt, že nejsem fanouškem Sherlocka Holmese, mne nijak neodradil. Koneckonců jsem tak trochu čekal, že tvůrci si se slavným detektivem poradí po svém a nebude se jednat o klasické zpracování díla A. C. Doyla. A nemýlil jsem se.

Základem inscenace je Doylova povídka Dům U měděných buků, ale pro dvojici Jařab – Ferenzová je to především prostředek, jak nahlédnout do zajímavé duše postavy Sherlocka Holmese a zároveň na příběhu z viktoriánské Anglie zprostředkovat tajemný thriller, jenž ukazuje, že za více než sto let se evropské myšlení v některých směrech nijak překotně neposunulo.

Inscenace nabízí dvě prolínající se dějové linky. Jednou je životní etapa Sherlocka Holmese ve chvílích, kdy jeho brilantní mozek není zaměstnáván žádným případem. Jeho letargické status quo je zahaleno drogovým oparem, čímž se divák může přiblížit k studii Holmesových běsů, melancholických stavů, depresivních nálad a neutěšeného vidění světa. Druhou linkou je pohled do zvráceného světa navenek uhlazené viktoriánské rodiny skrývají však jednu zvrhlost za druhou.

David Jařab zvolil, jako už poněkolikáté, neúměrně pomalé tempo, podtržené táhlou, psychedelickou hudbou. Text je často odříkáván, pohyb postav zdlouhavý, atmosféra těžká. Je to od Davida Jařaba určitý, a přiznávám, že sympatický risk, protože zvolená lenost může snadno přeskočit z jeviště do hlediště. Na druhou stranu je potřeba uznat, že inscenace je zajímavými tématy naplněna dostatečně a myslím, že divák může být neustále ve střehu, ale...

...musela by přitlačit na naléhavosti. Po zhlédnutí inscenace jsem sice totiž byl zavalen těžkostmi a přehlídka nepříjemných a chvílemi až obscénních skutečností a názorů správně srdce diváka, v tomto případě toho mého, nepohladila, ale postrádal jsem daleko větší facku. Ano, je hnusné si opětovně uvědomit, jaké bylo a bohužel stále i často je postavení žen, ale nijak překvapující. Ano, je hnusné si opětovně uvědomit, že pokrytecké chování elitářů či smetánky vzbuzuje bezmoc, ale nijak překvapující. Ano, je hnusné si opětovně uvědomit, že xenofobie tu byla již v éře kolonialismu, ale nijak překvapující. A tak bych asi mohl vypisovat dále.

Oceňuji, že David Jařab zvolil kaskádovitou scénu a dějové linky nechal citlivě se prolínat. Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové stejně jako vše ostatní precizně evokují dobu, v níž se děj odehrává a herecké výkony jsou rovněž více než dostatečné. Bohužel některé postavy z okruhu Sherlocka Holmese nemají pro hru samotnou nijak zvlášť velký přínos. Ať už je to inspektor Lestrade v podání Petra Čtvrtníčka nebo Mary Watsonová, kterou ztvárnila Barbora Bočková. Dokonce i Smuggler Jiřího Černého a snad i doktor Watson jsou spíše jen doplňkem. Oproti tomu je velice zajímavá postava Holmesova afgánského sluhy Nadjiba ve výtečném podání Ivana Luptáka. Jeho otevřený rasismus, který prezentuje s chladnou jistotou, dost možná rezonuje s aktuální Evropou nejvíce. Jan Hájek coby Sherlock Holmes pak hraje detektivův rozklad naprosto přesvědčivě a výtečně se pohybuje na hraně génia a ztroskotance, aby čím dál více spojoval úpadek a výjimečnost. Dostatek prostoru pak dostalo ženské trio Johana Matoušková, Petra Bučková a Magdaléna Sidonová. Tři rozdílné představitelky něžného pohlaví z konce devatenáctého století v Anglii skvěle zobrazují postavení žen v celém jeho smutku a bezmoci. Nad nimi se pak rozpíná postava Jephro Rucastla v podání bezchybného Jakuba Žáčka. Představitel lidské zrůdy výtečně střídá přetvářku a zvrhlost. Jen si nejsem jistý, zda Žáčkova grotesknost, jež jest jinak obdivuhodná, byla zvolena zrovna pro tuto postavu vhodně. Chtě nechtě je tímto vyobrazením zrůdnost zbytečně zjemněna.

Temná inscenace, jejíž kompletní text jest v programu k přečtení, má bezpochyby svoji nezaměnitelnou atmosféru, je precizně zahraná a pojmenovává nepříjemné pohnutky evropské civilizace zakrývající se pod maskou čistoty a noblesy. Tvůrcům přeji, aby jejich práce měla potřebný zásah do divákova srdce. Mne osobně přehlídka pokleslého panoptika bohužel zvlášť neoslovila, i přes snaživě vymyšlenou pointu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.