Divadlo X10 se rozhodlo vytvořit rozsáhlý až velkolepý činoherní projekt, kdy v rozmezí jednoho roku uvede celou trilogii Čekárna, kterou v rozmezí let 1930 – 1940 vydal německý autor Lion Feuchtwanger. První díl, téměř tříhodinová inscenace s názvem Úspěch, měl premiéru letos v říjnu. Na pokračování Oppermannové se již začalo pracovat, a poprvé by se divákům mělo představit v březnu 2022. Závěrečnou část Vyhnanství plánuje Divadlo X10 uvést také v příštím roce, čímž by se měla uzavřít nejen tato pozoruhodná trilogie, ale také prvních deset let této nezaměnitelné a troufám si říct i nepostradatelné nezávislé divadelní scény.

 Život i dílo Liona Feuchtwangera by si zasloužilo samostatný článek, zaměřím se ale tedy pouze na trilogii Čekárna a především z jakého důvodu si dramaturgie Divadla X10 vyhlédla zrovna tento opulentní počin. Nejprve tedy stručně. První díl Úspěch se odehrává před sto lety v Bavorsku a kromě vyobrazení celé řady různorodých charakterů odkrývá první krůčky Adolfa Hitlera, tehdy ještě směřujících do vězení. Lion Feuchtwanger úvodní část napsal v roce 1930, tedy v době, kdy již kníraté zlo začalo nabírat na síle zneužívajíce dopadů velké hospodářské krize. V druhém díle Oppermannové Feuchtwanger líčí právě tento postupný nástup, neb jej napsal v roce 1933. Poslední část Čekárny byla pod názvem Vyhnanství dopsána v roce 1939, a jak titul napovídá, předmětem se stal osud Němců ocitnuvších se v emigraci. A onen důvod uvedení? Je pravdou, že Divadlo X10 často loví ve vodách německých autorů. Namátkou Philipp Löhle, Rainald Goetze, Werner Fritsch nebo Marius von Mayenburg, jejichž díla byla uvedena ještě v památných strašnických časech. V nedávné době tedy již v DUP39 pak sáhlo Divadlo X10 alespoň po německy píšících autorech, když ne přímo po Němcích. Tím byli například Peter Handke, Arnolt Bronnen nebo rodák z Boskovic Hermann Unger. Z tohoto hlediska je volba Liona Feuchtwangera logická, ale přirozeně jen jazyk nestačí. Trilogie Čekárna je především obraz společnosti ocitající se hned v několika krizích. Jakým směrem se zneužitelný národ může vydat, bude jistě to nejlákavější, co Divadlo X10 zaujalo. Paralela se současnou společností se samozřejmě přímo nabízí, ale podstatné je určitě i celoživotní téma Liona Feuchtwangera, a sice role a postavení jedince ve společnosti a jeho odpovědnost k celku. Naléhavost, která z této látky tedy může vzniknout, by měla být vrcholem tvorby Divadla X10, jež se svojí činností rozhodně nedrží mimo současné problémy. Naopak, ač není přímo aktivistické, určitě je apelativní.

 Úspěch začíná prologem, který obstaral s půllitrem v ruce Jan Bárta jako herec Rupert Kutzner. Poté co si povzdechne nad neutěšenou situací po epidemii španělské chřipky a těžkostí finančních výdělků, kdy je nucen brát i vícero rolí, což se také během představení stane, nikdo nezapochybuje, že ač před sto lety pořád jsme tak trochu tady a teď. Samotný příběh začíná představením postavy Martina Krügera a jeho následném odsouzení za postoj v umělecké galerii ve vykonstruovaném procesu. V tomto úvodu dostává logicky velký prostor Jan Grundman, který Martina Krügera hraje řekněme ve své klasické poloze utrápeného bonvivána, což ovšem naprosto sedí. Postupně se tu diváci seznámí i s dalšími postavami včetně nepřehlédnutelné Anity Krausové jako Johanky Krainové, Krügerovy partnerky. Děj se pak začíná tak trochu točit právě kolem ní a jejího boje za propuštění Martina Krügera. Toto snažení je jasnou paralelou se společností, v němž žena naráží na tvrdý a nekompromisní mužský šovinismus, tedy se světem, který tu byl, stále ještě je a žel zřejmě v nějaké formě i nadále bude. V Úspěchu však vystupuje celkem devět účinkujících, nepočítám-li i početnou skupinu dívek, které se do hry dostanou vskutku nepřeslechnutelně. Každá z postav jako díleček puzzle zapadá do obrazu bavorského města před sto lety a vytváří hrozivý celek.

 O Janu Grundmanovi jsem se již krátce zmínil, a přestože mi tak trochu bylo líto, že většinu představení proseděl v dřevěném vězení, svůj prostor ještě dostal a bezezbytku využil. I postava Anity Krausové rozhodně není jen ženským doplňkem, aby vyznělo omezené vnímání společnosti. Naopak její nadšení se během představení vyvíjí a právem graduje v samotném finále. Herecky je Úspěch na vysoké úrovni, na což je sice divák Divadla X10 zvyklý, ale zde jako kdyby si nikdo v silné konkurenci nedovolil ani na vteřinu povolit. A to jsou některé postavičky skutečně tak trochu jen obrazem a podobenstvím. I přes délku inscenace na přílišně podrobné charaktery někdy nezbývá čas. Jan Jankovský hraje porotce a posléze kapitalistu, Václav Hrabák komunistu Kašpara Pröckla, snažícího se prosadit výrobu sériových vozidel. Ukazuje se zde také jako protipól pohodlného spisovatele Jacquese Tüverlina v podání Dana Kranicha. Zajímavou dvojici tvoří doktor Siegbert Geyer, kterého hraje Ondřej Jiráček a jeho syn Erich Bornhaak v úctyhodně slizkém podání Václava Marholda. Nejen jeho vizáž, ale i myšlenky značí, kdo asi bude tvořit onu novou společnost, o které se zatím pouze mluví. Nesmí samozřejmě chybět ani profesionální politik, kterého zde v postavě ministra Flauchera bezchybně vystřihl Hynek Chmelař.

 Herec, hospodský, podnikatel, slepec, šofér, mrtvá malířka nebo pes, to vše zde hraje Jan Bárta, kterého jsem záměrně vynechal v předchozím odstavci. Nejenže je pro mě překvapením jak suverénně dokázal všechny postavy obsáhnout, ale především svým charizmatem ukazuje jakoby mimoděk svoji hlavní přednost pro ústřední roli, budoucího německého kancléře. Rupert Kutzner se od ničeho odpíchne až po své velké finále, kterým je nepovedený puč, za něhož končí ve vězení, v němž však s lehkostí usedá a informuje, že o svém snažení napíše prozatím knihu. Lepší trailer pro návštěvu Oppermannových se dal těžko vymyslet.

 I přes rozsáhlost inscenace tvůrci zachovali poměrně úspornou scénu, která i bez přestavby může sloužit jako hospoda, soud nebo taneční parket pro nevěstu. Atmosféru dodávají představení jednak kostýmy Jany Hauskrechtové, které ač nejsou dobové, mají svoji úlohu, a pak i práce s již zmíněným dívčím sborem. Nejvíce je však znát práce tří dramaturgů. Barbora Hančilová, Lenka Havlíková i Ondřej Novotný vytvořili sice na Divadlo X10 nebývale obsáhlý, ale precizně upravený text. K tomu už zbývá je přičíst dobré režisérské vedení Ondřeje Štefaňáka, pro něhož to musela být opravdu velká výzva a máme tu více než povedený start Feuchtwangerovy trilogie.

 Úspěch je hodně solidní laťka pro Terezu Říhovou, která v režisérském křesle vystřídá Ondřeje Štefaňáka. Jelikož její práci neznám, jsem nejen z tohoto důvodu na pokračování zvědavý. Nepochybuji však, že se opět ponoříme do zkoumání lidské motivace ve společnosti, která po krizi tíhne k populistickým řešením a to zase hravou, vtipnou a dostatečně apelativní formou, jež Divadlo X10 standardně nabízí, a které své desetileté výročí odstartovalo velmi důstojným dílem.