Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Klidem obestřené divadlo
Lukáš Holubec, 13.11.2019

V rámci 50. výročí prvního přistání člověka na Měsíci připravili studenti 3. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU autorskou inscenaci s názvem Moře klidu podle oblasti, kde skutečně američtí astronauté Neil Armstrong a Buzz Aldrin poprvé vstoupili na jedinou přirozenou družici naší planety. Událost, kterou před padesáti lety sledovalo živě kolem 600 milionů diváků z celé Země, si jako výchozí motiv pro nastudování inscenace zvolili tvůrci jistě správně a vzhledem ke kulatému výročí i logicky. Otázkou bylo, jakým způsobem se v Divadle Disk budou prezentovat.

Diváky nejprve přivítá dívka uvázaná na pružné gumě, čímž symbolicky znázorňuje, jakým směrem se inscenace bude ubírat. Daleko více než o poselství vycházející z mimořádné události pro lidstvo nebo herecké výkony totiž zaujme scénografické řešení a několik zajímavých nápadů, opět vztahující se především k vizuální prezentaci. Připouštím, že to asi nebyl záměr tvůrců, ale absence nosné myšlenky žel zásadním způsobem ovlivnila celé představení. Skladba inscenace je mozaikovitá, což rovněž podporuje těžce identifikovatelnou ideu Moře klidu. Chvílemi se tváří jako rekonstrukce, v některých momentech se zdůrazňují dobové protesty proti programu Apollo 11 a vesmírným závodům mezi USA a SSSR. Sociálně-politická kritika amerického kapitalistického systému střídá oslava velké kroku pro lidstvo. Ovšem i to je zpochybněno notorickými větami o popírání autentičnosti prvních filmových záběrů z Měsíce. Pokud tedy chtěli tvůrci zmínit co nejvíce témat souvisejících s padesát let starou událostí, snažili se poměrně precizně. Žel i slabé herecké projevy nedodaly hře potřebnou energii nebo alespoň tvář. Rozhodně nechci hanit. Ono svým způsobem možná ani nebylo zas tolik co hrát, a jak jsem již napsal, důraz byl kladen především na vizuální stránku představení. Za všechny výkony tedy zmíním jen ztvárnění proslovu Johna Kennedyho, které působilo opravdu neuvěřitelně naivně až směšně.

Vrátím se k tomu, co rozhodně za návštěvu Moře klidu stojí. Tou je vizuálně-akustická složka inscenace. Pod hudbou je podepsána skupina Kora et le Mechanix Filipa Homoly a Michala Kořána a nutno dodat, že jejich elektronika využívající všelijaké ruchy je vhodně zvolenou pro neuchopitelnost atmosféry, kterou nabízí prostory samotného vesmíru. Solidně nápaditou scénografii pak zvolili Alžběta Uhlíková a Ondřej Menoušek. Například používáním kamery, kdy snímané předměty představují povrch Měsíce, ač se jedná třeba o pouhou mouku, dosáhli tvůrci kýženého efektu, zaujetí oka diváka. Těch scénografických prvků, které svojí hravostí příjemně potěší, je však celá řada. Bezprostředně po konci představení, a nejinak je tomu i několik týdnů poté, mě tak napadla především jedna myšlenka. Zda nenahlížet na Moře klidu spíše jako na součást instalačního umění, protože pak by byly dojmy jistě pozitivnější. Takhle společně s pomalu odcházejícím astronautem do útrob Disku mizela i naděje, že zásadní výročí lidské civilizace bude jen z mnoha úhlů připomenuto, ale řádně neuchopeno. Možná, že je ve vesmíru často nevzrušivý klid. Myslím ale, že nebylo třeba jej přenášet i do samotné inscenace.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.