Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Krátký výpadek proudu
Lukáš Holubec, 25.11.2020

Rumunská scénáristka, dramaturgyně a režisérka Gianina Cărbunariu je pro tuzemské publikum pravděpodobně známá především díky hře Kebab, která byla uváděna v nastudování Vojtěcha Štěpánka nejprve ve Strašnickém divadle a následně v Divadle Komedie. Na repertoáru se sice udržela takřka deset let, přesto mi však unikla, a tak jsem si na seznámení se současnou rumunskou dramatičkou počkal až do bytového divadla divadelní skupiny OLDstars, kde letos uvedli jinou hru Gianiny Cărbunariu Stop the Tempo. Tu již před dvěma lety nastudoval Dominik Jetel, ale to čerpám ze sociální sítě a žádné jiné podrobnosti k tomuto uvedení nemám.

Dle slov autorky chtěla tímto textem přiblížit život v Rumunsku zkraje jednadvacátého století skrze svoji generaci. Tedy v době, kdy Gianině Cărbunariu bylo kolem pětadvaceti let. Vzhledem k tomu, že jsem autorčin téměř vrstevník a mé pocity z prázdnoty žití se v letech, kdy člověk dýchal už čtvrtstoletí, blížily nesnesitelnému maximu, byl jsem na Stop the Tempo velmi zvědavý. Navíc mohlo k jistému souznění dojít i skrze fakt, že se jedná o hru z východního bloku, v němž je jistá deziluze částečně společná.

Režisér Tomáš Staněk se rozhodl pro kvarteto účinkujících, přestože v původní hře se vyskytuje jen trojice postav, ale pro výsledný efekt to bylo víceméně jedno. Nicol Hrabovská tak hraje mladou ženu mající tři zaměstnání, pociťující však trvalou nenaplněnost zřejmě zapříčiněnou absencí sexuálního života. Julie Ondračková jako jiná dívka cítí vyprahlost zejména z důvodu, kdy její lesbická partnerka odešla s jiným mužem. Václav Šamárek se představuje divákům v úvodu jako neúspěšný DJ, a vzhledem k pojetí této role, která je příjemným mixem komiky a nejasného rozpoložení, jevil se pro mne od začátku představení jako nejvýraznější postava. Tomáš Bareš pak do příběhu sice nenásilně zapadne jako „ten čtvrtý do party", ale jeho přínos je především v pohybově atraktivním dokreslení atmosféry míst, kde se velká část děje odehrává.

Po krátkém představení postav, kdy v mnou viděné repríze vypadl v bytovém divadle elektrický proud a nechtěně tak vytvořil vzhledem k dalšímu průběhu příběhu nezaviněný roztomilý vtip, nastává zásadní propojení. Všechny postavy se přes svůj odmítavý postoj k všeobecné zábavě setkají v baru respektive disco klubu a snad pod záminkou vidiny sexuálního veselí se všichni ocitají v jednom autě, které však přinese místo uvolnění jen nehodu, při níž postava Václava Šamárka ztratí sluch. U dalšího setkání čtveřice účinkujících pak nastává dramatický zlom, které všechny zúčastněné definitivně připoutá k sobě. Dále v ději nebudu pokračovat ze sice malé, ale přesto možnosti, že by náhodou někdo nejprve četl tyto řádky, a pak se s inscenací teprve seznámil.

Jestliže jsou jedněmi z hlavních témat hry určité typy syndromu vyhoření, odcizení se společnosti, která má na jedním z prvních míst hodnot a náplně nezávazné bavení se, či nalezení aktuálního smyslu života v rozbíjení okolního společenství, nedokázali je v OLDstars věrohodně zpodobnit. Původně jsem si myslel, že hlavní potíž je v textu samotném, jenž sice nabízí revoltu a nechybí nezbytný apel, ale jeho vystavění nepůsobí příliš přesvědčivě. Pravdou ale je, že jindy energičtí, nápadití či přímo progresivní lidé vystupující pod hlavičkou divadelní skupiny OLDstars se ve Stop the Tempo necelou hodinou spíše jen umělecky plahočí a navíc schází i pevnější režie, kterou jindy Tomáš Staněk přímo okouzluje. Občas se sice možná povede nějaký vtip, ale nepracuje se ani s psychologiemi postav, ani s možným napětím.

Hraje se na prázdné scéně, což nemusí být na škodu, vždyť zrovna v OLDstars již uvedli a uvádějí dlouhou řadu inscenací, které si díky síle textu, režie a herců vystačí třeba jen se židlí, ale ve Stop the Tempo se nepodařilo najít způsob, jak diváka vtáhnout do děje nebo dokonce na konkrétní místo. Možná to je ale jen mojí unavenou fantazií. Osobně si však myslím, že absence scénografie jen podtrhla nebo lépe řečeno zdůraznila určité tápání nad tím, jak věrohodně propojit účinkující postavy, které jednotně nepůsobily.

Inscenace má ale i své světlé momenty. Václav Šamárek například působí sympaticky přirozeně a Julii Ondračkové jsem chvílemi její apatii věřil, to ovšem ale i na poměrně krátkou stopáž bylo málo. A když k tomu připočtu závěrečný nepřesvědčivý monolog, který zřejmě měl působit jako cílený zásah ohnivého šípu naléhavé výzvy k všeobecné změně do zpohodlněných diváckých duší, nemohu se zbavit dojmu, že jako celek mě Stop the Tempo jednoduše nezaujalo.

Tentokrát jsem se s jinak mými oblíbenými OLDstars minul. Z mého pohledu scházela přípravě inscenace větší péče, a především účinkující nedokázali věrohodně vyjádřit nitro svých postav. To bylo nahrazeno vlastně stručnými popisy, ale na to jsem si mohl sehnat text, po kterém už však sotva zatoužím.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.