V loňském roce nastudoval a uvedl divadelní spolek Depresivní děti touží po penězích další původní českou hru O polednách. Autor a režisér Jakub Čermák vycházel z případu, který začal v roce 2006. Tehdy byla obviněna za podíl na justiční vraždě doktorky Milady Horákové Ludmila Polednová, rozená Biedermannová a od roku 1950 též používající jméno Brožová. Po soudním procesu byla odsouzena k šesti letům odnětí svobody a v roce 2009 nastoupila svůj trest. Tehdy osmaosmdesátiletá Brožová-Polednová byla nejstarší českou vězenkyní. Po roce a osmi měsících byla propuštěna na svobodu po udělení milosti tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Po dalších pěti letech zemřela na svobodě ve věku devadesáti tří let. Nejsmutnějším na celém případu bylo, že se nejvíce řešil věk odsouzené. Nicméně i po její smrti má její poslední etapa inspirativní charakter. Jinak by si Jakub Čermák nevybral pro divadelní zpracování, v němž řeší celou řadu témat. Jelikož divadelní spolek Depresivní děti touží po penězích pomalu končí a zmíněný principál Jakub Čermák již působí především jako umělecký šéf činohry Jihočeského divadla, lze odhadnout, že inscenace možná nebude mít před sebou léta reprízování. Proto bych neotálel s případnou návštěvou představení. Je na co se dívat a o čem přemýšlet.

Představení začíná jako klasická činohra. Seniorka v podání Zuzany Bydžovské hostí své dva přátele, které bravurně hrají jedni z nejlepších představitelů své generace Ivana Uhlířová a Miloslav König. Poklidný sedánek se štrúdlem, jenž hraje sám o sobě zajímavou roli jako symbol, je narušen doručením dopisu předvolávající stařenu k soudu. Obavy důchodkyně, evidentně sázející na své stáří, snažíc se v dané situaci zorientovat a rezolutní odsouzení obžaloby zmíněnými přáteli se pohybují ostatně stejně jako celá inscenace na hranici grotesky a tragédie. Poprvé se objevují témata jako osobní zodpovědnost za své činy, ať už spáchané kdykoliv, a spravedlností, která jak známo nepřichází včas, ale s notným zpožděním. Posun v představení nastává s objevením se postavy, kterou hraje Karin Vápeníčková-Bilíková v alternaci s Danielem Krejčíkem. Nejprve zaujme jako vnučka obžalované a následně jako režisér, jenž má bývalou prokurátorku připravit na soudní výpověď z pozice moderního reklamního marketéra. Jelikož Jakub Čermák napsal a posléze režíroval svoji hru evidentně s velkým zápalem, přichází v pravý moment, tj. před soudním procesem samým, pauza. Divák tak může po krátkém odpočinku očekávat gradaci děje. S přestávkou má inscenace délku dvou a půl hodiny, ale nemohu říct, že bych našel příliš mnoho hluchých míst.

 V druhé polovině představení se děj točí kolem samotného soudního líčení. Postava Brožové-Polednové se postupně více a více osměluje, s absencí svědomí vysvětluje, jak byla v právu podle tehdejších zákonů, zároveň se přidávají další klišé typu: „Taková byla doba.“ nebo „Dělala jsem jen co se po mně chtělo.“. Bývalá prokurátorka ale dokáže přejít i do protiútoku a svoji oběť, která se v inscenaci zobrazuje pomocí mlčící postavy hrající Zojou Oubramovou, obviňuje z nehumánnosti a dalších nesmyslů. A přirozeně se sama staví do role oběti a svůj zločin nazývá politickým procesem. Ačkoliv nemá hra nijak zvlášť silné finále, nejzajímavější je vývoj vztahu prokurátorky se svojí vnučkou, což se přeneseně dá označit za střet generací a vnímání minulosti z pozice přítomnosti.

Výhodou a současně nevýhodou představení je její nejednoznačnost. Vážnosti témat, jakými je vyrovnání se s minulostí, ať už jako jedinec nebo společnost, generační neshody a postavení spravedlnosti s ohlédnutím na stav pachatele, věnuje autor a režisér nemálo prostoru, vypomáhá si výtečným výkonem Zuzany Bydžovské, pro níž tuto roli přímo napsal, a v případě mnou zhlédnutí reprízy též perfektním nasazením Karin Vápeníčkové-Bilíkové, čímž dokáže dostat mezi diváky potřebnou tíhu hraného. Na druhé straně až přehnaná grotesknost a chvílemi zbytečné rozvolňování hru spíše srážejí. Nic na tom nemění ani kvalitní výkony Ivany Uhlířové a Miloslava Königa. Možná se naopak dá zalitovat, že zrovna tato dvojice jinak skvělých charakterových herců, neměla možnost se prezentovat jinak než jako karikatury svých postav. Je možné, že dramaturgyně Marta Ljubková nedokázala Jakuba Čermáka zkrotit natolik, aby měl výsledný tvar intenzivnější údernost. I přesto je O polednách inscenace, která zaujme a zpracovává to, co naše společnost potřebovala a potřebuje probírat evidentně dokolečka. I kdyby jen jediný člověk po zhlédnutí představení zapochyboval, proč Ludmila Brožová-Polednová žila po roce 1989 tak dlouho bez obvinění na svobodě, na níž navíc už jako odsouzená rovněž zemřela, měla by hra smysl.