Blog redakce i-divadla
Sibiřská výchova je kniha, která dokáže představit jistě ne zcela známou komunitu nebývale výstižně. Zaručuji, že se při čtení ocitnete přímo v centru dění a mladiství zločinci se tak stanou vašimi kumpány. Už nebudete o cti jen číst, ale opatrovávat ji, protože je ze všeho na světě nejdůležitější. Stejný pocit souznění a ocitnutí se v daném čase na daném místě budete mít zajisté i při návštěvě nejnovější premiéry Strašnického divadla.
Ten, kdo napsal onu povedenou knihu, se jmenuje Nicolai Lilin. Nyní sedmatřicátník se narodil v moldavském Benderu, tehdy pochopitelně v Sovětském svazu. Jeden z mnoha nedozírných zločinů komunistické zvůle ruských soudruhů bylo násilné přemísťování, když ne přímo likvidace, celých národů. Velmi citelně se to dotklo i Urků, kteří museli opustit Sibiř a začít žít v Podněstří. Komunita, s pevným morálním kodexem, jejíž původ sahá až do carského Ruska, se však díky své vnitřní síle a přesvědčení nepodvolila. Ovšem rozdíl mezi situací v Sovětském svazu a po jeho rozpadu byl minimální, i proto je vyprávění Kolymy (Nicolai Lilin) zbaveno politiky a čistě tak zobrazuje jeho dospívání uprostřed velké zločinecké rodiny, kde je hlavní heslo „Smrt a prokletí fízlům a ničemům!".
Režisérka Lucie Ferenzová, dramaturg Ondřej Novotný a Jana Hauskrechtová, jež je podepsána pod výpravou, si s atmosférou poradili opravdu nádherně. Do Podněstří vás dveřmi pustí po osobní prohlídce, následně máte tu čest zasednout ke společnému stolu, u něhož strávíte hodinu a půl ve společnosti náctiletých zločinců, to vše za zvuků podmanivé živé hudby Markéty Dvořákové a Pavla Ptáčníka, která ve vás pocit, že jste se ocitli podstatně dál na východ, podtrhne definitivně.
Jak moc důležitá je silná vazba na rodinu a společenství, které má pevně daná pravidla, je divák obeznámen již na úvod inscenace, kdy sleduje převyprávění bajky. Jedná se o zásady vlčí smečky, a jelikož se hraje po celém divadelním sále, jsou přítomní diváci, ostatně jako celou inscenaci, ve středu celého dění. Lépe však, když dám slovo autorovi.
Dědeček Kuzja mě učil dávným pravidlům zločineckého chování, která se mu v moderní době měnila doslova před očima. Měl z toho obavy, protože říkal, že všechno vždycky začíná od maličkostí, jež se zdají nedůležité, a končí naprostou ztrátou vlastní identity. Aby mi to vtloukl do palice, často mi vyprávěl jednu sibiřskou bajku, jakousi metaforu o ztrátě důstojnosti lidí, kteří sejdou na špatnou cestu, neboť se nechají zlákat falešnými prebendami.
V té bajce se vyprávělo o smečce vlků, kteří na tom nebyli zrovna nejlépe, jelikož už strašně dlouho nežrali, no zkrátka procházeli špatným obdobím. Starý vlk, vůdce smečky, ale všechny uklidňoval a žádal své druhy, aby byli trpěliví a čekali, dříve či později kolem projdou stáda divočáků nebo jelenů a oni budou mít bohatý lov a konečně si nacpou břicha. Jeden mladý vlk ale neměl vůbec chuť čekat a začal hledat rychlé řešení problému. Rozhodl se, že opustí les a vydá se požádat o potravu lidi. Starý vlk se ho pokoušel zastavit, řekl, že jestli půjde žebrat o potravu k lidem, změní se a přestane být vlkem. Mladý vlk ho nebral vážně, zlomyslně mu odpověděl, že když se chce nacpat břicho, dodržování daných pravidel je k ničemu, hlavní je se nažrat. Po těch slovech odešel k vesnici. Lidé ho krmili odpadky a mladý vlk si pokaždé, když se nažral, pomyslel, že se vrátí do lesa mezi svoje druhy, jenže pak ho přemohla dřímota a vlk návrat vždycky odložil, až na život ve smečce, na radost z lovu, na vzrušení, když se dělí o potravu se svými druhy, docela zapomněl. Začal s lidmi chodit na lov a pomáhal jim, a ne vlkům, mezi kterými se narodil a vyrostl. Jednoho dne jeden z lovců vystřelil na nějakého starého vlka a ten padl zraněn k zemi. Mladý vlk k němu běžel, aby ho přinesl svému pánovi, a jak se ho snažil uchopit do zubů, všiml si, že je to starý vůdce smečky. Zastyděl se a nevěděl, co mu říct. A starý vlk vyplnil ticho svými posledními slovy:
„Prožil jsem život jako čestný vlk, dost jsem se nalovil a rozdělil se s bratry o mnoho kořisti, takže teď umírám šťastný. Zato ty prožiješ svůj život v hanbě, v osamění, ve světě, kam nepatříš, neboť ses pro plný žaludek zřekl cti svobodného vlka. Přišel jsi o čest. Kamkoli půjdeš, všichni se k tobě budou chovat s pohrdáním, nepatříš ani do světa vlků, ani do světa lidí... To tě naučí, abys pochopil, že hlad přichází a vždycky zase přejde, ale jakmile jednou ztratíš čest, nikdy už se nevrátí."
Tuhle závěrečnou pasáž jsem měl nejradši, protože slova toho starého vlka byla nefalšovaným destilátem zločinecké filozofie, a když je dědeček Kuzja pronášel, odrážel se v nich celý jeho život, to, jak pohlížel na svět a jak ho chápal.
Důraz na seznámení diváka s Urky je maximální. Kromě velkého stolu a malého místa s ikonami je však scéna de facto prázdná. O to více jsou však veškeré reálie popisovány, čímž v divákovi probouzí fantazii. Ať už se jedná o zbraně nebo další postavy. Trefně je pak zobrazen postoj zločinecké komunity k fízlům. Stačí jedna autorova věta, ve které je řečeno vše.
„Zločinec, co má čest v těle, přijme od fízlů leda rány, a i ty jim vrátí, když přijde vhodná chvíle."
Přesto však nesledujete nějaký vážný střet mezi na jedné straně semknutého společenství, a na straně druhé pochybné představitele ještě pochybnějšího práva a pořádku. Daleko více se tvůrčí tým soustředil na atmosféru, a jak ji divákovi nenásilně, nepodbízivě poskytnout, aby člověk žil nikoli s herci, ale s rodilými Urky. A tak se postupně dozvíte například, jak komunita vnímá mentálně zaostalé jedince, nebo, a tomu je věnováno opravdu dostatek času, významu tetování. Popisnost je v inscenaci zastoupena z velké části, takže se mimo jiné seznámíte i s nepochybně hlubokými moudry přenášející se z generaci na generaci.
„A to víš, proč dal Bůh člověku delší život než zvířatům?"
„Ne, na to jsem nikdy nepomyslel..."
„Protože zvířata se v životě řídí instinktem a nedělají chyby. Člověk se řídí rozumem, takže potřebuje část života, aby chyboval, další část, aby se z chyb poučil, a tu poslední, aby žil bezchybně."
Inscenaci však nakonec nechybí ani zcela konkrétní příběh, zápletka. Po znásilnění jedné bohumilé dívky, rozumějte mentálně nedospělé, kterou mají povinnost všichni chránit, jsou chlapci pověřeni vyššími autoritami k dopadení viníka či viníků a jejich nekompromisní likvidací. Jejich pohlcení situací, konfrontace s různými dalšími komunitami dodávají představení velmi solidní tempo a rozhodně tak tato pasáž prospívá celkovému posunu do finále celé inscenace.
Kdo smrt přivolává, neví, že je mu nejblíž.
Jak jsem již výše zmínil, jednou z devíz představení jsou herecké výkony. Až na dámskou část se jedná o účinkující, kteří prostor Strašnického divadla dobře znají. Znají také sami sebe, a rovněž i režisérka Lucie Ferenzová s většinou již pracovala. Znázornění uzavřeného společenství tedy tento prvek jednoznačně pomohl. Podstatné však je, že všichni jsou v postavách zabydleni od samého počátku. Nazval bych to naprostým vtělením, které si vysvětluji jedině tím, že všechny tato látka značně oslovila, ne-li přímo pohltila. A jsem si jistý, že právě tohle divák ocení nejvíce.
Hynek Chmelař – jako většina účinkujících zosobňuje několik postav. Jedná se převážně o staré zločince, ale Hynek Chmelař věrně zobrazí třeba i feťáka. Obzvlášť působivý je pak na začátku inscenace ve zmíněné vlčí bajce, a především v roli starého tatéra, jenž poutavě předává své letité zkušenosti.
Jakub Gottwald – kromě ztvárnění hlavní postavy, Kolymy, je i průvodcem a vypravěčem. I vzhledem k mluvenému projevu, a pak také v jeho znalosti předlohy, je pravděpodobně obsazení do ústřední role tou pravou volbou režisérky. Nicméně všechny postavy mají přibližně stejný prostor, protože jsou jednoduše na scéně celou dobu, což opět posiluje fakt, že se jedná o silné společenství.
Michal Balcar – pro mne jedno ze dvou velmi milých překvapení. Nečekal jsem, že by mohl věrně zahrát mladého grázla. Nemluvím o Balcerových hereckých kvalitách, ale přeci jen má představivost o náctiletých drsných týpcích se úplně neslučovala s přívětivým zevnějškem Michala Balcera. Už od prvních chvil jsem však jeho výkon v postavě Mela, bezpochyby největšího vypatlance z představené tlupy zločinců, bez námitek zařadil po bok ostatních. Možná i o něco výše.
Václav Marhold – to co Urky neoddělitelně provází je i vzhledem k jejich historii násilí. Bez něho by se bohužel nemohli v rámci ruského či sovětského prostoru prosadit. K samotnému násilí však museli také přidat přirozený respekt. Jak patrno tyto dvě kombinace jsou také prim Marholdovým pojetím postav. I on představuje řadu osob, ale ve všech naprosto přesně vystihuje určitou krutost spojenou se suverenitou. Aby však nevyznělo, že urkutská komunita je pouze krutá, dám opět slovo autorovi. Jednou osob, která se v knize objeví jen epizodicky, je starý Slíva, zločinec, který sice již pouze vede bar, ale jeho minulost byla plná útrap a vražd. O jeho vypisování se ze svého životního příběhu, napsal Kolyma mimo jiné:
V jedné části sešitu byly i jeho básně, velice prosté, naivní, jistým způsobem neumětelské, pokud člověk nevzal v potaz příběh, který byl za nimi. Vzpomínám si na báseň věnovanou sestřičce Lesje, ta byla snad ze všech nejdelší. Nazýval ji „nevinným andílkem našeho milého Pána", říkal, že se usmívala „jako obloha po dešti", že její vlasy se „třpytily jako slunce" a měly barvy „obilného lánu, volajícího, aby byl posečen". Vyprávěl jednoduchými slovy plnými citu, bez nějakého rýmového schématu, jak ji má rád, a žádal ji o odpuštění, že nedokázal být statečný, když mu policisté lámali prsty, protože byl „malý, jen dítě, co se bojí bolesti jako všechny děti". A říkal jí, že to, co udělala jejich matka, když jí udeřila hlavou o zeď, bylo jen „velkorysé gesto milující, zoufalé matky, já vím, že ty ji chápeš a že teď jste spolu v ráji u našeho Pána."
A právě spojením krutosti, oddanosti ke komunitě, dodržování pravidel, ale i určité spíše skryté poetice, vznikl ve Strašnicích tak chutný divadelní koktejl. Ochucený i poznáním lidského moudra, které se může zrodit kdekoliv.
Pamatuj si, že cenu mají jedině věci, které si nosíš v sobě.
Vojtěch Hrabák – bizarní postavu Hroba, kluka, který je psychicky neurovnaný, zádumčivý, lítostivý, se sklony k sebevraždě, ztvárnil Vojtěch Hrabák přesvědčivě, tak jako ve svém mladém věku umí přistoupit ke každé roli. I on si odskočil do jiných postav a dobře doplňuje přehlídku urkutského společenství.
Tereza Nádvorníková – druhé pro mne velmi milé překvapení. Myslím, že se jedná o první větší hereckou příležitost pro ni. A rozhodně ji uchopila pevně, a já stejně tak pevně doufám, že další příležitosti se brzy naskytnou. V představení se představuje jednak jako vypravěčka, a protože její přednes je podobně jako u Jakuba Gottwalda uchu lahodící, jedná se o příjemné provádění urkutskými zvyklostmi, a pak také jako Ksjuša. Dívka, které Bůh nenadělil tolik rozumu, ale kterou dle zásad komunity je třeba pečlivě chránit. Tereza Nádvorníková ji hraje nenuceně. Tak jako si dívka žije ve svém světě i projev Terezy Nádvorníkové je příjemně nezúčastněný. Jistě není jednoduché zahrát takovou postavu, proto tento výkon oceňuji.
Pravidla urkutské pospolitosti a jejich znázornění jsou alfou a omegou celé inscenace, a to jak odhodlaným způsobem parta chlapců „vyšetřuje" znásilnění Ksjuši krásně dokládá, že dodržování oněch pravidel se každého dotýká osobně. Možná však byl tento zločin u hlavní postavy Kolymy i jistým spouštěčem pochybností.
Dědeček mi pozorně naslouchal, pak se na mě usmál a řekl mi, že mám následovat cestu staršího bratra mého dědy a odejít žít sám do lesů, do lůna přírody, protože jsem až moc lidský na to, abych žil mezi lidmi.
Hlavní porci násilí však Kolyma zažil v dětském vězení. Tuto otřesnou kapitolu knihy tvůrčí tým v inscenaci citlivě vynechal. V letech, kdy si Kolyma začal uvědomovat, že cesta zločinu je cestou extrému, přišel v jeho životě další zlom. V osmnácti letech se musel zúčastnit války v Čečensku. Po ní už nic nebylo jako předtím.
Byla to pro mě dost zvláštní doba, hodně jsem četl, seznamoval se s novými lidmi a začínal jsem si uvědomovat, že cesta zločinu, kterou jsem dřív nazýval dobrou a čestnou, je cestou extrému, již společnost označuje jako „nenormální". Ale ani normální společnost na mě nepůsobila nijak zvlášť dobrým dojmem, lidé mi připadali slepí a hluší k problémům druhých, a dokonce i ke svým vlastním. Nedokázal jsem pochopit mechanismy pohánějící „normální" svět, ve kterém lidé žijí odděleně, nic je nespojuje, neznají radost ze vzájemného sdílení. Typická ruská morálka mě rozčilovala, každý byl připraven vás odsoudit, kritizovat váš život, ale sám se pak nedostal dál než k večerům před televizí, k touze nacpat si lednici dobrým laciným jídlem, opíjet se na rodinných oslavách, závidět sousedům a dělat všechno pro to, aby i oni záviděli jemu. Pěkná auta, pokud možno cizích značek, stejné oblečení, abyste byli jako ostatní, sobota večer v místním baru, abyste se mohli předvádět, dát si turecké pivo z plechovky, vykládat všem okolo, že je všechno v pořádku, „kšefty" vám jdou dobře, i když jste jenom ubohý vykořisťovaný zaměstnanec, neschopný vidět pravou tvář svého života.
Ve třiadvaceti letech pak Nicolai Lilin, tedy Kolyma, urkutskou komunitu opustil a začal žít v Itálii „normálním" životem. Přesto se však do své domoviny jednou vrátil, a tím zařídil, že kniha a též inscenace dostala prostor, jak celý jeho dosavadní příběh uzavřít.
Byl jsem unavený, dezorientovaný, nevěřil jsem, že bych se v tomhle životě mohl realizovat nějakým poctivým a užitečným způsobem.
Ve Strašnicích vznikla inscenace, která je mimořádně zdařilá hned z několika důvodů. Atmosférou, tématem, hereckými výkony, celkovým provedením. Rozhodně se nechte vtáhnout do společenství lidí, jejichž pevné postoje, přesvědčení a nedělání kompromisů by mohlo být zajímavou inspirací.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu