Blog redakce i-divadla

Přelet nad nezadržitelným mládím
vydáno: 11.2.2021, Lukáš Holubec

Dramaturgyně Kateřina Studená s režisérem Vítem Malotou si pro nastudování dosud své poslední inscenace vybrali slavnou prvotinu amerického spisovatele Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Komu by náhodou tento titul nic neříkal, napovím, že pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem jej celosvětově prosadil režisér Miloš Forman, který si za svůj film pod producentským dohledem Michaela Douglase, zaslouženě odnesl Oskara. Román Kena Keseyho pak rok po jeho vydání, tedy v roce 1963, do divadelní podoby převedl Dale Wassermann. Přestože jsem knižní předlohu četl a u filmového díla bych se nebál použít slova „znám nazpaměť", s divadelní adaptací jsem doposud neměl příležitost se seznámit. A to se již hrála či hraje v Ostravě, Příbrami, Praze, Jihlavě, Mostě či Uherském Hradišti. Pravděpodobný důvod mé neúčasti byla až posvátná úcta k především filmové podobě tohoto zásadního díla. Proč jsem tedy v roce 2020 změnil svůj postoj?

Odpověď je jednoduchá. S tvůrčím duem Kateřinou Studenou a Vítem Malotou jsem se seznámil skrze jejich autorský projekt imerzivního divadla s názvem Lístky, prosím, v němž se divák ocitl uprostřed zákulisí volebního klání. Pojetí inscenace viděné před rokem a půl mě zaujalo natolik, že jsem se o jejich tvorbu začal zajímat dále. Nedlouho poté jsem pak navštívil ve Studiu Švandova divadla Kafkův Proces, jenž mi jejich entuziasmus a nadějný pohled na divadelní práci potvrdil. V obou případech využili tvůrci aktuálně absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU. S ním přirozeně pracovali i v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jelikož tento soubor také vykazuje nemalé známky talentu, nemohl jsem si hru o lidské svobodě a nesvobodě nechat v jejich podání ujít.

Divadelní podoba Dale Wassermanna vychází přirozeně z knižní předlohy, což je pochopitelné, když film vznikl asi dvanáct poté. V oceňovaném snímku diváky pohltil kromě příběhu samotného především herecký koncert, zatímco literární dílo umožnilo nahlédnout více do hloubky původu a příčin lidského strachu ze svobodného a zodpovědného života, a také do mašinérie systému, která lidskou jedinečnost potírá. Miloš Forman, pro něhož muselo být téma svobody v americkém exilu zcela zásadní, kladl důraz na souboj lidské individuality ztělesněné v postavě Randla Patricka McMurphyho s autoritářským režimem, jenž reprezentovala vrchní sestra Ratchedová. Ken Kesey kromě postavy Maxe Tabera, jakéhosi předchůdce McMurphyho, který je ve filmu ve zcela jiné pozici a v divadelní úpravě není vůbec, zvolil ve své knize zcela jinou osobu pozorovatelem a vypravěčem. Tím byl indiánský náčelník Bromden. Tyto dva rozdíly zcela zásadně odlišují knižní, potažmo divadelní a filmovou podobu tohoto díla. A tak i při nastudování v Divadle Disk může divák s klidným svědomím odložit zažitou filmovou verzi a plně se oddat divadelnímu zpracování, což například pro mě byl osvobozující pocit.

Kateřina Studená a Vít Malota se předlohy ve svém zpracování drží poměrně pevně. Pro dostatečné využití souboru vlastně jen přepsaly mužské postavy pacientů Cheswicka a Martiniho na ženské, ale atmosféru a ráz inscenace tím nenarušili. Pochopitelně zůstává i děj, který se dá stručně shrnout do živelného entrée postavy McMurphyho na scénu. Svobodomyslný individualista, který je přeřazen z pracovní farmy do státního špitálu pro duševně choré velmi záhy po svém příchodu do sanatoria poznává, že tak jako on své šílenství předstírá, ostatní pacienti jsou v nitru duše nikoliv nemocnými osobami, ale pro dravou společnost izolovaným spolkem slabých jedinců, který je přísně pod dohledem systému, jenž zde reprezentuje lidská zrůda v postavě vrchní sestry Ratchedové. K uvědomění si vlastního postavení ve světě, svých hranic a k následným střetům či vzpouře nutně musí u pacientů pod vedením renegáta dojít.

Příjemně funkčně působí vizuální stránka inscenace. Scénografie Zuzany Štěpančíková dává dostatečně volný prostor pro postavy pacientů. Psychiatrický ústav je na jevišti připodobněn v jednom rohu stolem s časopisy, případně televizí a v druhém koutě typicky nemocničním pojízdným stolkem s bandaskou na čaj a nezbytnými barevnými plastovými hrnečky. V pozadí pak nad vším ční pracovní kukaň vrchní sestry Ratchedové, která zdůrazňuje její nadřazenost. Alžběta Plachá s kostýmy příliš neexperimentovala, což je jistě ku prospěchu atmosféry inscenace.

Představení trvající i s přestávkou dvě a čtvrt hodiny má pomalý rozjezd.  Předpokládal jsem, že inscenace na tempu nabere s příchodem ústřední postavy McMurhpyho, ale to se překvapivě nestalo. Dokonce jsem si nějakou dobu říkal, že její představitel Stavros Pozidis takto náročnou roli nezvládne. To se nakonec nepotvrdilo, ale přesvědčil mě o tom až zhruba v třetině hry. Samotnému tempu nepomohla ani pauza, která drajv inscenace trochu zbytečně přerušila. Nicméně chápu, že pro soubor byla přestávka v takto náročném kusu potřebná. A pokud přispěla k výborné druhé polovině představení, tak ji jenom kvituji.

V úvodu jsem zmínil známky talentu absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU a nutno dodat, že se v nemalém množství projevují i v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jak jsem již napsal, Stavros Pozidis se sice do role rebelujícího McMurphyho dostává až v průběhu času, protože zezačátku jde spíše jen o frajerská gesta, která silnou osobnost moc neodhalují, ale jinak obstál velmi dobře. A to jak v polohách vzdorujících, tak i v dobře provedené scéně vypuštěného vzteku. Naopak Martina Jindrová jako vrchní sestra Ratchedová mě žel nedokázala přesvědčit ani v průběhu představení. Ono zahrát čistokrevnou lidskou zrůdu je však nesmírně těžké, a tak i přes nespornou snahu jsem na jevišti odpornou kreaturu v jejím podání neviděl. Pravděpodobně nejlépe ztvárněnou a nutno dodat i zahranou postavou je indiánský náčelník Bromden. Tomáš Weisser s naprostým přehledem střídá promluvy k divákům, předstírání hluchoněmého pacienta i následné hájení své kultury. Finální osvobození je pak skutečným vrcholem inscenace. Dr. Spivey v podání Filipa Jíši je spíše karikatura sebe sama a podobně jako ošetřovatelé Warren a Williams aneb Jan Staněk a Bobeš Havelka je trochu upozaděn. Velmi přesvědčivá je Matylda Königová, která vedle sestry Flinnové hraje i líbezný prvek zvenčí, promiskuitně laděnou Candy Starrovou. A kontrast mezi nemocniční sterilitou a horkokrevnou vášní dokázala bezezbytku využít. Důležitou součástí inscenace bylo také obsazení pacientů, kteří by tvořili přesvědčivý celek. To se myslím podařilo. Samuel Toman v roli Dale Hardinga naplno projevuje svůj talent především pro pochopení vnitřního boje, který se odehrává v každém z nás. Petr Kult obstál v nelehké roli plachého Billyho Bibbita a Petr Urban si obstojně poradil s výbušným Scanlonem, do něhož popustil šílenství v ještě únosné míře. Výborně zapadly i obě dámy hrající mužské postavy. Barbora Křupková a její Martini žijícím ve svém světě budí přirozený soucit a Anežka Šťastná je jako Cheswicková také pravdivě labilní. V roli chronicky léčeného Rucklyho pak skvěle doplnil obsazení oddělení Petr Matyáš Cibulka.

Co se nedá inscenaci upřít je její postupná gradace, která musí divákovi vyhovovat. Samozřejmě tomu nahrává i předloha, ale zde bych skutečně vyzdvihl celý inscenační tým. Účinkující výtečně dávkují na jedné straně povolování nervů, což se týká především ústředních postav, a také pomalou ztrátu bojácnosti, jež se projevuje u pacientů. Haštal Hapka, jenž je podepsaný pod hudební složkou, také přispěl k navození autentické, ale též hutné atmosféře, jejímž vrcholem je mejdan za zvuků skladby Nicht Vor Mitternacht britského DJ Dukea Dumonta. K tomu všemu je pak potřeba přičíst narůstající intenzitu napětí, kterou divákům servíruje režisér Vít Malota za notné pomoci bravurního výkonu Tomáše Weissera v roli náčelníka Bromdena, jehož monology jsou obdivuhodně přesvědčivé a samotné finále pak onou pomyslnou třešničkou na dortu, stejně jako kolektivní pojetí jednoho dobročinného aktu.

Název blogu Přelet nad nezadržitelným mládím jsem zvolil ze dvou důvodů. Jednak jsem se tím snažil vyjádřit sílu konkrétního ročníku DAMU, jenž se prezentuje i mimo školní rámec, a to velice zajímavě, a potom jsem chtěl vyjádřit určitou naději. Předloha Kena Keseyho je především o lidské svobodě, důstojnosti a postavení se většinové společnosti založené aktuálně na populismu a zneužívání postavení. Při ilegálních promítání Formanova filmu se tuzemští diváci našli v podobenství života za železnou oponou a i tentokráte má toto dílo současný přesah. Přelet nad kukaččím hnízdem jsem v Divadle Disk zhlédl 8. 10. 2020. Následující prozatím čtyři měsíce bylo živé umění pro diváky znemožněno. Netřeba se pouštět do příčin a důsledků, ale rád bych tímto vyjádřil podporu všem, kteří se divadla nevzdají a jakmile to bude možné, navážou na jeho důležitost a krásu. Ti, co jsou podepsaní pod touto inscenací, mají na co navazovat. Tak jen dál.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu