Blog redakce i-divadla

Příběhy neobyčejného stárnutí
vydáno: 31.1.2025, Lukáš Holubec

Nelze začít jinými řádky než připomenutím, že před dvaceti lety (přesněji v roce 2001) měla v Dejvickém divadle premiéru hra Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství. Tehdy se jednalo i o první Zelenkův divadelní text a režii.  Tehdy čtyřiatřicetiletý tvůrce už však měl za sebou zajímavé filmové scénáře a režie, z nichž bych jmenoval mystifikační dokument Mňága – Happy EndKnoflíkáře. Především však zviditelnil svůj brilantní, specifický a nezaměnitelný humor ve scénáři dnes již kultovního filmu Samotáři. A právě rok poté, co si tento film získal celou jednu generaci a do povědomí diváků nesmazatelně zapsal jména jako Ivan Trojan, Jakub Macháček, Saša Rašilov, Jitka Schneiderová nebo režiséra snímku Davida Ondříčka, napsal a nastudoval Příběhy obyčejného šílenství. Když tedy v roce 2001 uvedl Petr Zelenka svoji divadelní prvotinu, očekávaní nebyla malá. Ovšem propojení narůstající zlaté generace Dejvického divadla v podání Ivana Trojana, Martina Myšičky nebo Kláry Melíškové s velezkušenou dvojicí Ninou Divíškovou a Jiřím Bartoškou a překvapivým hereckým debutantem Miroslavem Krobotem, kterému se tím odstartovala nádherná herecká kariéra, a právě Petrem Zelenkou, bylo jedním slovem úchvatné. Výpověď třicátníka, kterého obklopují různorodé zvláštnosti, se hrála dlouhých osm let, během kterých byla přenesena i na filmové plátno. A nyní po dvaceti letech vstupuje Petr Zelenka (opět s trojicí Trojan, Myšička, Melíšková) do podobně plynoucí řeky. Od premiéry 3. prosince 2022 má tak Dejvické divadlo na repertoáru hit, který má ambice být dlouhohrající stálicí této scény. Celkově pátou hrou a režií Petra Zelenky v Dejvickém divadle je příběh chlápka po padesátce, kterému se dějí sice jiné věci než postavě Petra v Příbězích obyčejného šílenství, ale opět se jedná o vynikající výpověď a příjemně promyšlený děj. Pro mě osobně je rozhodně inscenace Fifty novou vlajkovou lodí Dejvického divadla.

Že Petr Zelenka nepíše divadelní hry a vůbec netvoří příliš rychlým tempem má svůj mimořádný klad. Jeho hry jsou promyšlené do posledního detailu, a to jak text, tak samotná režie. Navíc v Dejvickém divadle se může opřít o nadstandardně kvalitní herecké výkony. Tak tomu je i v páté spolupráci s tamním souborem a jedním, dvěma hosty. Fifty je psané přímo na tělo Ivanu Trojanovi. Jedná se o reprezentanta padesátnické generace, což jsou i pánové Petr Zelenka a Ivan Trojan (a rovněž Martin Myšička a Klára Melíšková, kteří hrají postavě Ivana Trojana blízkého přítele a exmanželku). David, jak se postava architekta, kterou Ivan Trojan hraje, jmenuje, se nachází čerstvě po rozvodu, unavený, se špatným vztahem k dospívajícímu synovi, skeptický k sobě i společnosti (děj se odehrává kolem roku 2018), právě se usazující na hausbótu. Jeho jediný cíl je prožít švédskou trojku. Zdánlivě banální výchozí motiv by mohl vybízet k tomu, že budeme sledovat muže během jeho krize středního věku a jeho aktuálního zápasení s ní. To by ovšem musel hru napsat někdo jiný. Petr Zelenka vystavil příběh, který má mnoho rovin a rozhodně nenudí. A to ani při své tříhodinové stopáži s přestávkou.

Během úvodních scén, přičemž rovnou nutno dodat, že Ivan Trojan nesleze celé představení z jeviště, snad vyjma přestávky, se divák seznamuje s hlavní postavou, která skrze cynismus a ironické poznámky glosuje nejen svůj úpadek, ale často útočí i na své okolí. Zelenka také bere v potaz celospolečenskou náladu kolem prezidentské volby, z níž vyšel podruhé jako prezident Miloš Zeman. Kromě architekta Davida se postupně na scéně střídají i další osoby, které různými způsoby ovlivňují život hlavní postavy. Nedosahují sice takové abnormality, jako tomu bylo v Příbězích obyčejného šílenství, ale své specifikum má každá z nich. Životní loser Roman, kterého hraje Václav Neužil nemá štěstí ani v hudební kariéře, ani v té partnerské. Nicméně nenuceně se tím dostávají na scénu bicí, jenž v různých momentech doplňují temporytmus představení. Jan Martina Myšičky je přítel Davida a jeho bývalý spolužák. Vrstevník, který setrval na akademické půdě rezignovaně čelí aktivismu z řad studentů a čeká až i on bude semlen nařčením ze sexuálního obtěžování. Ačkoliv místo na mladé dívky celoživotně cílí na ty starší, což samozřejmě umožňuje použít Zelenkovi nekorektní a černý humor. Poslední mužská postava Toma v podání jeho jmenovce Tomáše Jeřábka je spíše epizodního charakteru. Ovšem i na ní je doloženo, že každá role je promyšlená a má ve hře své místo. A přirozeně musí být také dostatečně přesvědčivě zahrána. Což naštěstí splňují všichni účinkující.

Přestože jsou mužské postavy dobře napsané i zahrané, myslím, že vyjma té ústřední, jsou daleko zajímavější ty ženské. O generaci mladší než David je rozvodová právnička jeho ženy Jana. Přestože zná Davidův spis, podlehne jeho šarmu a stane se jeho partnerkou. Ačkoliv žije zajímavým životem, kdy se například věnuje kauze prezidentova nařčení Ferdinanda Peroutky, je z ní cítit jistá nenaplněnost, kterou ovšem asi jen stěží dosáhne po boku až manipulativního chlapa. Janu hraje Veronika Khek Kubařová. Ještě o něco mladší jsou postavy Poly a Niny. První je Ruska žijící v Čechách, která se do života Davida připlete skrze již zmíněnou švédskou trojku, nicméně její další směřování je jedna z nejzajímavějších dějových linek. A Ninu, kterou v mnou viděné repríze hrála Anna Fialová (alternuje též Denisa Barešová) je pro změnu studentka zastupující tu část generace, která je aktivní a aktivistická. Ve Fifty však ukazuje i pragmatickou část bytí této části společnosti, což je zajímavý kontrast. Poslední dámskou postavou je exmanželka Andrea (neberu-li v potaz epizodní roli Evy Sukové mladší ke konci představení). Tato jediná postava, která se projevuje cíleně nesympaticky a hystericky mi příliš do inscenace nezapadala. Přestože bylo příjemné vidět na jevišti i stálici Dejvického divadla Kláru Melíškovou, nemohl jsem se zbavit dojmu, že šlo pouze o zdůraznění životního pocitu hlavní postavy před rozvodem, a tedy v době, v níž se hra neodehrává.

Mužsko-ženský střet, který byl výchozím motivem už v Příbězích obyčejného šílenství, je základem i ve Fifty. Zajímavým Zelenkovým posunem je, že nyní jsou oběťmi ženy a hlavní postava, byť budí sympatie svými glosami a vtipem, je v nemalé míře egocentrik schopný cíleně ubližovat. Nad vším přirozeně visí jeho unavenost ze života, ale to mu žádná práva na jedovatost nedává. Nehledě na to, že má za sebou úspěšnou kariéru a dle všeho není nucen pracovat. V každém případě charakter ženských postav a nejednoznačnost hlavního „hrdiny“ je Zelenkův velký dramatický počin. Na mysli se mi již během představení dostávala věta, kterou v Příbězích obyčejného šílenství pronese postava Jiřího Bartošky: „Ženské nejsou našimi nepřáteli, jsou to přátelé, ale hrají tvrdou hru.“ (volně vzpomenuto). Akorát, že ve Fifty to sedí právě spíše na postavu architekta Davida.

Velmi přitažlivou je také scénografie. Pod ní je podepsán Nikola Tempír. Čí konkrétně byl nápad umístit hru na hausbót sice netuším, ale jedná se o mimořádně útulné prostředí. Prosklený přístup ze zadní části jeviště funguje jako dveře k samotné ústřední postavě. Lidé se střídají a postava Davida se s tím musí vypořádávat, což leckdy způsobuje jeho ještě větší životní únavu.  Využitá je vyvýšená postel, nápojový koutek a uprostřed scény je pevně usazená bicí souprava. Své podstatné role hrají i prostory, které nejsou vidět, ale kde se mají odehrávat většinou sexuální hrátky, což je na moderní dramatiku nebývale a sympaticky cudné. A funkční je i prostor před hausbótem. Divákovi nejbližší část jeviště slouží pro děj odehrávající se mimo hausbót. Podobně jako je nedílnou a povedenou částí inscenace scénografie, trefily se do černého i kostýmy Kataríny Hollé. Zřejmě si to divák při představení ani neuvědomí, ale tyto dvě složky, tedy scéna a kostýmy, plus nenápadná, ale atmosféru umocňující hudba, mají nemalý podíl na celkové povedenosti hry.

Zásadní jsou přirozeně též herecké výkony. Ivan Trojan, jemuž byla hra napsána na tělo, podává doslova strhují výkon a netřeba pochybovat, že to je on, kdo povyšuje hru z mimořádné na fascinující. Trochu jednoduší Roman Václava Neužila i se životem smířený Jan Martina Myšičky a vlastně i neohrabaný restauratér Tom v podání Tomáše Jeřábka nahrávají tomu, aby se z ústřední postavy stala nejvíce šarmantní bytost. Všichni tři své role zvládají s obdivuhodnou lehkostí. Už jsem zmínil, že ženské postavy jsou napsány zajímavě. K tomu je však ještě potřeba dodat, že až herečky jim vdechly emoce. Veronika Khek Kubařová je ve své postavě nejen půvabná, ale nechybí jí i vtip a důvtip. Jsem velice rád, že velkou příležitost dostala i hostující Elizaveta Maximová. Při svém prvním výstupu se může zdát, že její zranitelná Poly je hře především pro svůj východní původ, ale postupem času se stane téměř hlavní postavou. Minimálně pro svůj vztah s architektem Davidem, který je dostatečně komplikovaný a pro diváka znající více než Poly velmi zajímavý. Elizaveta Maximová zde ukazuje, že její hostování v této hře má velký význam. I přes nezpochybnitelnou kvalitu dámské části dejvického souboru, tuto postavu by pravděpodobně přesvědčivěji žádná z místních dam nezahrála. K tomu je ještě potřeba přičíst velmi energické ženy, které hrají Klára Melíšková a Anna Fialová (a jak jsem již napsal v alternaci s Denisou Barešovou, kde si živelnost dokáži rovněž dobře představit) a máme osm vynikajících hereckých výkonů pojmenovaných.

Netřeba se pouštět do děje samotného. Myslím, že z výše napsaných řádek je patrné, že Fifty je velmi komplexní dílo, tragikomedie s precizně vypointovanými scénami, přičemž postupem času se vytrácí to vtipné a byť s potřebným nadhledem, ale přeci jen se pomalu zvážňuje. Většina postav projde výraznými proměnami a skrze skepsi, úzkost a bezradnost se dospěje až ke katarzi. Petr Zelenka umí do děje dostat témata krize středního věku, generační nedorozumění, partnerská zklamání a mnohé jiné, přičemž ze všeho vytahuje to důležité a podstatné, takže příběh příjemně plyne. Přirozeně je hra plná ostrého a nekorektního humoru, který diváka drží v plné soustředěnosti. Možná mu tak neutečou ani některé nenápadné fóry, jakým je třeba odkaz na Zelenkův film Mňága – Happy End. Ve své před předposlední větě tedy mohu už jen zmínit, že Fifty je maximálně podařená záležitost, a pokud by někdy vznikla její filmová podoba, rozhodně bych s tím neotálel, protože obsazení by mělo zůstat stejné, čemuž samozřejmě může ublížit přirozené stárnutí. A v předposlední větě bych Vás, kteří jste inscenaci neviděli, právě teď zarazil a upozornil, abyste nečetli dále, neb byste přišli o závěrečný „vtip“ hry, jenž naprosto přesně vystihuje, že Fifty se nezastaví před ničím, což je doufám stále jedno z poselství umění. Hlavní postava architekta Davida se v roce 2018 vrací do práce, neboť právě zvítězil v konkurzu na novou stavbu, kterou je dle jeho slov malá nemocnice v nepříliš známém městě Mariupol.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.