S adaptacemi knih předního francouzského spisovatele, jehož díla nezřídka kdy vyvolávají kontroverze a mají punc vizionářství, Michela Houellbecqa se možná i dost překvapivě poměrně šetří. Pouhé dva roky vydržela na repertoáru Národního divadla v Brně inscenace Jana Mikuláška a Dory Viceníkové, dnes Štědroňové Elementární částice. To bylo ještě v době před přesunem těchto tvůrců do Divadla Na zábradlí. Stejná dvojice na této pražské scéně uvedla v roce 2023 dopisový dialog Michela Houellbecqa s filozofem Bernardem-Henri Lévym s názvem Veřejní nepřátelé. Výtečné divadelní zpracování je stále na repertoáru a rozhodně stojí za zhlédnutí. Mimo jiné za po právu oceněný výkon Miloslava Königa právě v roli Michela Houellbecqa. Podobně povedená je i inscenace Serotonin, kterou uvádí již šest let v MeetFactory. I v tomto případě je vhodné upozornit kromě kvality samotné dramatizace na hlavní herecký výkon, jenž předvádí Jan Hájek. Ten se pak znovu vrátil do adaptace Houellbecqovy tvorby v letošní první premiéře uvedené na prknech Divadla Komedie. Jedná se o inscenaci s názvem Zničit v úpravě a režii Tomáše Ráliše podle posledního Houellbecqova románu vydaného v roce 2022. Podle samotného sedmdesátiletého spisovatele se tímto dílem zřejmě definitivně rozloučil se svojí beletristickou tvorbou, což by i vzhledem k tématu knihy dávalo smysl. V každém případě osobně oceňuji jak samotný román, tak jeho převedení do divadelní podoby.

Mnohovrstevnatá kniha sleduje dvě dějové linky osobně se dotýkající hlavní postavy cynického padesátníka Paula Raisona pracujícího ve státní správě jako nejbližší poradce ministra financí a hospodářství Bruna Jugeho. Tou první zápletkou je série kybernetických a teroristických útoků využívající nejmodernější digitální efekty. Vzhledem k tomu, že na jednom videu je zobrazena poprava gilotinou zmíněného ministra, na němž je nemožné rozeznat, zda se jedná o realitu či iluzi, je tento špionážní prvek plný deepfake videí a kyberútoků více a více rozváděn. Paula se tento terorismus netýká pouze v souvislosti s loajalitou ke svému nadřízenému, ale též s faktem, že se Bruno začíná zapojovat do nadcházejících prezidentských voleb a role poradce Paula je tímto o to důležitější. Neméně stěžejní záležitostí je Paulova víra ve fungování kapitalistického systému, byť právě skrze jeho postavu promlouvá autorova deziluze ze západní společnosti a popisuje tím její pozvolný a nezadržitelný rozpad. 

Druhá dějová linka je osobní život Paula, který byl v posledních letech upozaděn na nejvyšší možnou míru, a jeho dny tak naplňovala výhradně práce. Se svojí manželkou Prudence žije v oddělené domácnosti, včetně pečlivě separovaného obsahu lednice, o ložnicích ani nemluvě, přičemž se jedná o bezdětné manželství. S ostatními členy rodiny se de facto nestýká a namísto přátel má pouze kolegy. Rezignovaný způsob života nabourá mrtvice jeho otce v důchodu, který rovněž pracoval na vysoké pozici ve státní správě, dokonce v tajných službách. Jedná se tedy o postavu, která obě dějové linky propojuje, jelikož po zdravotní atace se nachází se vegetativním stavu, což naopak oživuje rodinné vztahy Paula. Jedná se o silně věřící sestru Cécile, a jejího chotě Hervého, žoviálního notáře z venkova a bratra Aureliéna, křehkého restaurátora tapisérií, s jeho dominantní ženou Indy, sledující především zisk. Rodinné vztahy ještě více propojí úmysl unést otce z nemocnice do domácí péče. Otcovu partnerku Madeleine autor adaptace Tomáš Ráliš zcela škrtl, což nakonec poměrně překvapivě v divadelním zpracování vůbec nevadí. Houellbecqova kritika francouzského zdravotnictví a venkova je také přirozeně upozaděna, a jen potvrzuje Rálišův cit pro vytažení toho podstatného pro dramatické zpracování, v němž je také na rozdíl od předlohy daleko větší důraz kladen na dialogy mezi postavami.

Jelikož začínám pomalu ale jistě prozrazovat zásadní dějinné zvraty, upozorňuji ty, kteří jsou neradi informováni předem, aby přestali číst. Ačkoliv já tedy osobně nejprve četl knihu a na výsledném pozitivním dojmu z inscenace mi to neubralo. Co zůstává pro Houellbecqovův román a Rálišovo zpracování ve shodě je překvapení pro čtenáře či diváky, že politická linka, jinak velice zajímavá, je postupně upozaděna, až zmizí z příběhu docela, a to navíc bez uspokojivého zakončení nebo vysvětlení. Tím i některé postavy dostávají najednou zcela vedlejší ráz. Tento fakt má však i přes řadu kritiků vlastně velmi jednoduché vysvětlení. Hlavní postavě Paulovi je totiž diagnostikován nepříjemně agresivní nádor v ústní dutině, a jeho pobyt na tomto světě se tak nezadržitelně rychle blíží k definitivnímu konci. V takové chvíli jistě člověk začne pomíjet různorodé aspekty života, k nimž přirozeně bude patřit práce i vnímání politické či společenské situace. Paul se tedy s vrozeným pudem obrací ke svým nejbližším, což je v jeho případě obnovený vztah se svojí manželkou. Tento zlom je jak v knize, tak v divadelní inscenaci, nejen silný, ale dělá z obou děl a jejich zpracování vrcholná díla.

Tomáš Ráliš si stejně jako řada jiných režisérů pomalu buduje svůj osvědčený tým. Se scénografem Jakubem Peruthem a kostymérkou Annou Havelkovou spolupracuje již od studií na DAMU, s dramaturgyní Lenkou Veverkovou se podíleli na vzniku inscenace Noční můry s čápem marabu v MeetFactory v roce 2024 a v nejnovější Rálišově režii hry Můj malý vůdce stejně jako v Zničit vsadil na hudbu Ivo Gregorec Sedláčka a světelný design Kláry Pavlíčkové. K těmto jménům se jistě dá přidat i dvojice herců Michal Lurie a Jan Hájek, která vynikla, v jichž zmíněné adaptaci Irvina Welshe Noční můry s čápem marabu. Perfektní a funkční je především scéna Jakuba Perutha. I v Nočních můrách s čápem marabu se podstatná část děje odehrávala v nemocnici, takže využití bílé, sterilní barvy je namístě. Ve Zničit se opět pracuje též se závěsy, ovšem ty tentokráte často mění vhodným nasvícením, přičemž i tento prvek umožňuje rychle střídat jednotlivé situace a plynně přecházet z jedné do druhé. Nejdominantnější rekvizitou je pak obří balvan, který znázorňuje především neodstranitelný nádor.

Jelikož Tomáš Ráliš společně s Lenkou Veverkovou dokázali Houellbecqův text citlivě zredukovat a je velice dramatický, mají herečky a herci opravdu co hrát. Každý dialog je vypointovaný, protkaný často i vtipnými poznámkami, kterým nechybí odlehčující jízlivost. Těžko něco objevného napsat k preciznímu hereckému výkonu Jana Hájka. V porovnáními s jinými inscenacemi, v nichž se pohybuje často téměř za hranou démonem postiženého člověka, což je jeho až typická poloha, a kterou geniálně využívá například v postavě Florenta-Clauda v Houellbecqově Serotoninu, je jeho Paul Raison ve hře Zničit i uvěřitelně civilní. Pokud si uvědomíme, co všechno musí jeho postava prožívat, a jak nenuceně všechny tyto polohy Jan Hájek bez nejmenších zaváhání zvládá, jedná se naprosto neoddiskutovaně o jeden z nejlepších výkonů sezóny. Podobně přirozený je Hervé Radima Kalvody. Praktického muže, který zvládá i pracovní neúspěch s vyrovnaným klidem, hraje Radim Kalvoda bez náznaku karikatury, k čemuž tato postava lehce svádí. Michal Lurie dostává dostatek prostoru i díky ztvárnění dvojice osob, a to značně rozdílných. Střídání poloh z vysoce citlivého bratra Paula Aureliéna na věcného představitele rozvědky Renauda ovšem zvládá bez nejmenších námah. Manželky výše zmíněných Hervého a Aureliéna hrají Gabriela Míčová a Petra Tenorová. Zatímco Cécile Gabriely Míčové si zakládá na rodinných vztazích, Indy Petry Tenorové je pragmatická a zákeřná mrcha, která svého manžela Aureliéna dožene až k sebevraždě. Petra Tenorová pak ztvárňuje i politickou marketérku Solène, jejíž věcnost opět naplňuje především bezohlednost. Herečka se tak mohla poměrně zajímavě vyřádit. Režisér pak naplno využil herecký um Gabriely Míčové. Na první pohled nenápadná postava Cécile postupně ztrácí tři nejbližší rodinné bytosti, a její souboj postupné skleslosti a snahy nepolevovat v láskyplnosti je emočně neméně zajímavý než pozvolné se rozplývání hlavního hrdiny. Trochu nezvykle na mě působil pouze Bruno Tomáše Pavelky. Jeho strnulost a odměřenost mu brala lidský rozměr, který je jinak v románu poměrně znatelný. Naopak ezoterická manželka Paula Prudence Niny Horákové vnáší do představení jinak absentující lehkost, ovšem zároveň trochu nedotaženosti, jelikož spisovatel tuto postavu použil spíše jako prostředek pro vnímání světa hlavním hrdinou, namísto aby rozvinul její charakter.

Zničit Michela Houellbecqa a Tomáše Ráliše je nejen kritika konzumního způsobu života a důrazné poukázání na úpadek západní společnosti, čímž si klade otázky typu, jak žít v Evropě v 21. století, jaký je skutečný stav naší civilizace, a zda je pravdivý ten obraz, v němž narůstá nedůvěra v instituce, ztrácí se víra, a strach z budoucnosti užírá téměř každého jedince. Na základě osamělosti hlavní postavy, odcizení se od nejbližších, až po nečekaně blížícího se setkání se smrtí, tvůrci otevírají nepříjemná témata, na jejichž konci by přirozeně měla být pouze neproniknutelná tma, neb již název díla odkazuje na zničení, a to jak společnosti, tak též rodiny, idejí i fyzického těla samotného. Přesto nabízí Zničit i nečekané smíření a finálně působí spíše jako poslední varování. Dle překladatele Alana Beguivina mohl název knihy být také Vyhladit, Vymýtit, Úplně odstranit či Uvést v nicotu. Paradoxně na této zkáze pracujeme sami, takže sebedestrukce se nezadržitelně blíží, a ačkoliv ji pravděpodobně popožene i nějaká vnější síla, která po rozložení Evropy prahne, můžeme si dost možná sami začít odpočítávat. Žádná nová díla Michela Houellbecqa nás již zřejmě varovat nebudou, takže je to nyní jen na nás. Začít můžeme tím, že nevynecháme nezapomenutelný divadelní zážitek v podobě Houellbecqa testamentu.