Druhou premiérou sezóny 2022/2023, kterou v A studiu Rubín pojmenovali: „Pouť budoucí je tvá“, je autorský text Jiřího Ondry Po škole, jehož režie se ujal Štěpán Gajdoš, pro něhož je to první práce na této scéně. Představení trvající přibližně osmdesát minut naplňuje zmíněné zaměření dramaturgického plánu sezóny doslova. Jak napovídá název inscenace ocitáme se hned v jejím úvodu v neurčitém časovém období. Ono sousloví po škole může evokovat jak neoblíbený trest, tak také životní pouť, která nás všechny čeká po studiích, a tedy v etapě dospělosti. Divák se v první scéně seznámí s postavou bývalého učitele v podání Hynka Chmelaře a studenta, kterého hraje Vojtěch Hrabák. Atmosféra a nabízené nápovědy vytváří dojem, že se děj odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, v níž možná došlo ke klimatické katastrofě, a kde jsou již mobily a jejich používání vzácností, stejně jako pravidelná školní docházka. Společně s postavami se ocitáme v dystopii a na začátku pouti bývalého učitele s mladým chlapcem. Je tedy jisté, že zaměření 55. sezóny A studia Rubín bude dodrženo. Co však je obsahem netradičního putování?

Ačkoliv divák netuší, co je cílem společné cesty dvou hlavních postav, přičemž o tom není příliš seznámen ani mladší z oné dvojice, je celkem jisté, že jejich vztah se bude dále vyvíjet. Snad neprozradím příliš, když zmíním, že ve vzduchu visí především možnost předávání zkušeností. Inscenace klade na diváka určitý nárok na soustředěnost, možná pro pravidelné návštěvníky malostranského sklepa nebývalý. Pro samotný zážitek sice nakonec stačí emoční vnímání příběhu, ale myslím, že celkové vyznění je daleko bohatší, když divák vstřebává i jisté odkazy na minulost a sám se pokouší doplnit, co a jakou formou chtěli tvůrci lidem sdělit.

Inscenace hojně využívá různorodých odboček, jakými jsou využití magického kruhu, promítání diapozitivů nebo následně elegantní vplutí další postavy do představení v podání Antonie Formanové navlečené v kostýmu obří houby. Když později herečka přejde do pozice snad milenecké partnerky mladého žáka, projeví se její sympaticky civilní herectví, nicméně také podtrhne přílišnou roztěkanost samotné inscenace. Neobratně se vyvíjející děj tříští myšlenky inscenátorů a v poslední řekněme čtvrtině představení už nemá dostatečnou sílu mimo jiné i na to, aby magické finále udeřilo v plné intenzitě.

Po herecké stránce se nedá účinkujícímu triu pravděpodobně příliš vytknout. Vojtěch Hrabák pojímá svého žáka jako lehce naivního a nedočkavého mládence, kterému zoufale schází dospělý vzor, což je dle mě přesně ta očekávaná poloha, kterou má tato postava mít. Hynek Chmelař má o něco komplikovanější úlohu. Jeho učitel je plný zkušeností a logicky se od něj očekává, že bude plnit roli jakéhosi mentora. Ačkoliv diváka do svého nitra pouští opatrně, je o to více lákavé se charakteru jeho postavy pečlivě věnovat. Antonie Formanová své role zvládá sice také dobře, ale upřímně mě spíše zaujala její příjemná dikce než její postavy, což však dávám za vinu tvůrcům. Osobně si myslím, že by celá hra měla zajímavější vyznění jen se dvěma účinkujícími.

Inscenace rozhodně pracuje se zajímavým námětem, který ukrývá řadu aktuálních témat. Obecně vztah učitel – žák je jedním z našich nejdůležitějších, ať už se jedná o předávání zkušeností a znalostí nebo představování dospělého vzoru. Otázka, jak se postavení učitelů v poslední době vyvinulo, by mohla obsáhnout samostatnou inscenaci. V každém případě je nutné se jí zabývat. Ve hře Po škole se také možná trochu opatrně našlapuje ve vývoji charakterů postav, a sice ve smyslu, zda se jedná o generační střet nebo naopak zda může dojít ke sblížení pro obě strany nejen výhodnému, ale i potřebnému. Podstatným tématem, který se během představení dere na povrch, je pak umění odcházet. Zajímavé shrnutí nabízí v programu k představení krátké pojednání Tomáše Čakloše, jenž tuto problematiku ve třech bodech popisuje na fungování ve skautských oddílech. Žel reálný život není skauting, takže i tomuto tématu je potřeba se věnovat.

Zajímavě pojatá je i scéna a chvílemi jde i ruku v ruce s textem. Například když je využívána houba, a to jak jako rostlina z dávných časů plná informací, ale také jako mycí pomůcka ze školy. Navíc se nabízí i možnost pracovat s houbou jako prostředkem do jiného světa, jakými jsou halucinogenní stavy. Podobně jako textu by však i scéně chvílemi jistě prospělo zjednodušení, aby vynikl buď samotný děj nebo jeho zásadnější fragmenty. Navíc představení moc nepomáhá hudba a částečně i světla. Oboje v některých situacích působí spíše rušivě.

Inscenace Po škole má rozhodně potenciál oslovit diváky. Jak jsem již zmínil, pravidelný návštěvník A studia Rubín by se neměl odradit faktem, že se primárně nejedná o komedii, byť se tak po celou dobu tváří. Možná není nejjednodušší pochytit na co všechno inscenace reaguje a co je hlavní myšlenkou, ale dost možná je i toto ztížení samo o sobě klíčem k poznání. Otázky odkud a kam putujeme, zda je škola jen symbol vědomosti nebo skutečným chrámem informací anebo jestli není nejvyšší čas se nad tématy, která ovlivňují naši budoucnost v raném věku nevěnovat více, jsou touto inscenací položeny a je jen na divákovi, nakolik se pustí na cestu, po níž dojde k vědění nebo nakolik nechá na sebe tuto hru působit čistě jen jako divadelní představení. Budoucnost je vždycky jen na nás.