Blog redakce i-divadla

Život v utahující se smyčce
vydáno: 13.4.2020, Lukáš Holubec

Hra Ve smyčce je dalším přírůstkem do bohatého repertoáru Divadla v Řeznické založena na fiktivním scénáři ze života reálné osobnosti. Dramaturgie zdejší scény však neláká lacině na známá jména dvacátého století, byť herečky Sarah Bernhardt a Leni Riefenstahl nebo pánové Sigmund Freud a Albert Einstein budí zájem samy o sobě. Podstatné pro nastudování každé nové inscenace je zajímavost textu, který má až tíživé téma a potřebný přesah, jenž v komorním prostředí Divadla v Řeznické vyznívá s palčivou naléhavostí, ať už je postavou příběhu kdokoliv. Jistě proto byl vybrán i text současného amerického dramatika Matthewa Lombarda o závěru kariéry herečky Tallulah Bankhead proslavené nejen svojí prací, ale také značnou náklonností k alkoholu, drogám, z čehož pramenily nejrůznější aféry a skandály.

Děj hry Ve smyčce se odehrává v rozmezí několika hodin v nahrávacím studiu, v němž by měla kdysi žádoucí celebrita namluvit poslední větu v jinak dotočeném filmu. Dvojice zvukařů Danny a Steve čekají nervózně na příchod slavné Tallu, jak byla zvána svými přáteli Tallulah Bankhead, která se poté co vtrhne, či spíše by se hodilo napsat zabloudí do studia, představí v natolik uvolněné atmosféře, že není pochyb o tom, že natočit jednu větu nebude rutinní a rychlá záležitost.

První polovina představení je do jisté míry opakující se herecká etuda na téma jízlivá a přiopilá celebrita, která se jednak nedokáže soustředit, a dále pak má neustálou potřebu kolem sebe posilovat svoji pověst sice možná kdysi silné a otevřené osobnosti, ale nyní již spíše jen budící dojem otravné, přisprostlé a rychle vyhasínající hvězdy. Partnerem je jí zvukař, jenž přirozeně chce mít vše za sebou, a navíc se nepříliš zdařile pokouší zakrýt své vlastní, dosud nezveřejněné trápení. A zde poprvé musím zmínit slabiny textu, případně překladu, což ale nedokáži posoudit. Spíše bych se ale klonil k předloze, která bez větší invence jen poskytuje lacinější humor a připravuje půdu pro snadno odhadnutelné pokračování. Účinkující se pravda věrně drží svých postav, ale těžko lze strávit, že první polovina inscenace nenabízí nic zajímavého, překvapivého nebo alespoň nápaditého. Režie se evidentně spokojila se zábavou, kterou nabízí výchozí dějový motiv. Navíc některé promluvy postavy Tallulah Bankhead pohybující se mezi sebelítostí a sentimentálností nevzbuzují přílišná očekávání od druhé poloviny představení.

Nicméně po přestávce se přeci jen výrazně pohne děj a poskytne i prostor pro psychologické proměny ústřední dvojici. Inscenace rázem působí vyrovnaněji a duchaplněji. Nela Boudová v postavě Tallulah Bankhead najde kýženou vyváženost na jedné straně sarkastické a nepřístupné celebrity, a na straně druhé pootevře dvířka, aby divák mohl nahlédnout do její zničené duše. Tou je především sugestivní vzpomínka na účinkování v Tramvaji do stanice Touha Tennessseho Williamse včetně přirozeně zahrané ukázky, při níž jsem pocítil rovněž touhu, a sice spatřit Nelu Boudovou v postavě Blanche někdy na jevišti. Bolest, kterou Tallulah Bankhead projevuje u nostalgického vzpomínání na svoji kariéru a život, přebije i její současné trápení, které ji pomalu ale jistě krátí ubíhající dny. Žel méně uvěřitelně působí posun postavy zvukaře Dannyho. Filip Cíl sice předvádí solidní výkon po celou délku představení, ale jeho otevření se nepůsobí dostatečně naléhavě. Možná to bude tím, že ke konci inscenace už si Nela Boudová podmaňuje celé jeviště a pro druhý tíživý osud není na prknech před diváky prostor.

V porovnání s aktuálním a kvalitním repertoárem Divadla v Řeznické mi žel hra Ve smyčce přijde jako její slabší součást. Samotný text nepřináší příliš zajímavou kostru, strukturu, ani nápadité nebo dokonce promyšlené dialogy. Je pravdou, že po první polovině představení, z které jsem si odnesl spíše rozpačitý dojem, následuje ucházející druhá půlka. Leč nedokázal jsem se oprostit od pocitů, že trápení ústřední dvojice nemá pro mě dostatečně silný obsah. To navíc podtrhla malá uvěřitelnost samotného příběhu, který sice vznikl na reálném základu, ale excentrická hvězda a počestný technik? Tomu už snad zbýval jen laskavý konec, abych hru Ve smyčce i přes její nesporné dílčí kvality nemohl brát jinak než jako tuctovou podívanou. A ano, shovívavý a divácky přívětivý konec se dostavil. Závěrem snad ještě omluva pro Zdeňka Velena, jenž zahrál druhého zvukaře Steva s naprostou suverenitou, že jsem jej vůbec nezmínil. Leč jeho postava byla do příběhu vložena jen do počtu, což je dost možná škoda, protože více prostoru by si zasloužila jak postava, tak Zdeněk Velen. Nicméně i tak působil jeho zkušený a nemluvný technik jako příjemné, a především potřebné oživení inscenace.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.