Neptejte se mě, jak jsem se na poslední hru geniálního Járy Cimrmana dostal, ale nočním stanováním ve frontě to naštěstí nebylo. Byl to velmi zvláštní pocit jít na Cimrmany a neznat nic, přesněji nemít nic naposloucháno z nahrávek. Napětí, ne-li natěšení, s čím docenti cimrmanologie přijdou, jsem asi přecenil. Seminář sice má skvělé pasáže, ale mystifikačních kvalit předchozích nedosahuje. Musím říct, že mi vadilo i zopakování části semináře z Vraždy v salónním coupé. Ale pak...pak přišla inteligentní slovní hra, plná obratných hříček, všímající si neuvěřitelných konsekvencí...že ze smíchu při sledování historického diskurzu nazvaného České nebe nevyjdete. Cimrmanův dramatický kšaft vypovídá mnoho o naší historii, ale zacíleno je na nás, kteří přihlížíme. V jiném světle nezačneme vidět postavy naší národní historie, skrz hru na zlehčování, která se však obloukem vyhýbá karikování, k nám promlouvají elementární znaky češství, Čechů (?). Geniální Cimrman tak vlastně odpovídá na otázku, proč v následujících desetiletích 20. století jsme dopadli jak jsme dopadli...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 80 %.