V tzv. Komoře divadla Komedie jsou židličky na sebe natěsnány, jako by tvůrci inscenace chtěli nechat diváka spoluprožít pocity ochrnutého světanápravce. A pak nakydání tolika sociokritických poznámek na adresu společnosti, možná až s infernální vizionářskou pachutí, se zaryje do myšlenek díky obdivuhodné interpretaci Martina Fingera třeba i snadněji. Jeho světnápravce pokrouceně (ale klidně) sedí, mlčí, hloubá, mluví, z myšlenek samolibě skládá mentorské akordy, tyranizuje. Text zbavený interpunkce trhá do mrazivě přesných úsečných vět. Psychologií se tady nikdo nezabýval. Kdyby se zabýval, nevyzní ani tragika ani směšnost Bernhardova hrdiny při jeho účtování se životem i posledních výpadech proti svému okolí. Fascinoval mě minimalismus inscenace a ty budíky, množství budíků, samy o sobě tvořících další ciferník - symboliky času, který je u konce. Nebezpečný snad ani není nulový cit „hrdiny“, odnáším si z inscenace jiné zásadní memento: jak tento trpící jedinec svou ukřivděnost a ješitnost obratně překrucuje ve štěkavou ironii, agresivitu nebo dokonce „autoapoteózu“. Zůstává sice jen u neomaleného atakování vlastní družky a pohrdání čestným doktorátem, který je mu předán, ale i to je jakýmsi symbolem možných dopadů úvah světanpravců. Ale aby to nevyznělo tak monotematicky, inscenace dost stojí i na Gabriele Míčové, která hraje pohledem či gestem, v přesné souhře s Martinem Fingerem mění tempo hry, přináší milosrdný konec...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 70 %.