Jak to ten Jan Borna jenom dělá. Obdobně jako u Kabaretu Prévert-Bulis protáhne diváka legrací, ale v celkovém dojmu z inscenace Oněgin byl Rusák nakonec převáží depka, která se při cestě z divadla usadí za límcem. Alespoň u mě ano a obávám se, že nebudu sám. Stačí z paměti vylovit vzpomínky na 80. léta, pokud vám tam paměť sáhá. Mně jo a ještě docela zásadně. Ukradli nám, „Husákovým dětem“, možnosti „jak žít“, ale naštěstí už přestávali mít sílu zblbnout. Ale legrace to byla taky, ne-li největší, kterou jsme kdy zažili, vždyť to byl neskutečný absurdistán - i sem myslím inscenace směřuje. Jinak svého ředitele gymnázia vídávám u protějšího domu, jak tenhle zšedivělý kovaný komunista pajdá o holi, vím o soudružce ruštinářce, kterou „plyšová“ revoluce zničila a skončila v blázinci, jiná zas po „plyšáku“ vypískaná ze školy pro neschopnost se jakýmsi způsobem proměnila z vizáže uklízečky v americky vyhlížející babici a doteď se nosí Smíchovem s frňákem nahoru. Doba relativně nedávná a vida, jaké to proměny.

Musím říct, že autorka, režisér a herci všechny ty "momenty, pocity, situace, hlášky..." z 80. let mají vychytané dokonale, přesně a autenticky. A dnešní mládežníci nevěří a chechtají se. Oněgin byl Rusák je další krásná inscenace Jana Borny, v níž se snoubí divadelní poetičnost se silnou výpovědí o době ne zas tak vzdálené, humorem a písničkami a vše umocňuje kolektivní posedlost divadlem souboru z Dlouhé. Hudební „dobová“ čísla málem předčí originály, jen jejich integrování do děje asi není tak přirozené jako u nepřekonatelné Malé vánoční povídky. Také mám pocit, že knižní předloha proti Hrdému Budžesu je poněkud slabší. Abych nezapomněl, Lenka Veliká, která po Báře Hrzánové přebírá štafetu postavy Heleny Součkové, je výborná. Jsem rád, že po dlouhé době můžu vyzvat čtenáře – na tohle jděte určitě (ne-li povinně)!

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 80 %.