Okamžik

Říkám, že každý okamžik je hoden básně.
/Ivan Blatný/

Inscenace Cirku La Putyka je toho nezpochybnitelným důkazem. Tahle famózní, dechberoucí jevištní skládanka funguje jako oslava úplně všech okamžiků. Těch nepatrných i těch velkolepých. Těch obyčejných i těch zázračných. Těch, na které nejspíš nikdy nezapomeneme, těch, které si už sotva kdy vybavíme, i těch, které proběhly, když jsme zrovna mrkli. A samozřejmě i všech těch, které nás teprve čekají. V neposlední řadě také těch, které stojí za více než šestnáctiletou existencí této unikátní novocirkusové company.
Úžas. Úchvat. Radost. Pohyb. Hudba sfér. Život. Okamžiky během oka mžiků.

Oka mžik a jsme jinde. V čase, který utíká, v iluzi, že ho máme víc. Umělci balancují doslova i obrazně mezi nebem a zemí – v nebezpečné kráse, kde absolutní vzájemná důvěra rozhoduje o bezpečí všech a vítězí nad gravitací. Živá kapela s nimi dýchá, světla malují nálady duše, které zůstávají pod víčky. A jestli k dokonalosti něco chybí? Snad jen jediný mžik. Ten už vlastně nechceme najít. Nic silnějšího a komplexnějšího jsem v tomto žánru nezažila. Ohromený úsměv se mi chvílemi ztrácel v slzách. Kaleidoskop zázraků v šapitó, kde se v rytmu hudby utkávají sny s realitou, a dech se láme v každém obraze a souznění. Oka mžik a je po všem.