Sedmého dne

Projekt na pomezí divadla, instalace a výzkumu si vytyčil několik, až mnoho tezí (na tak malém prostoru těžko mohly být naplněny) a zapojil do hry různé, až bizarní artefaktové předměty. Příběh je temný, lynchovský a pro téma si šel příznačně do let normalizace. Inscenaci chybí tempo (hercům zoufale chyběla jiskra i jistota), surreálné výjevy zapomínají na spojení motivů či odlišení prostředí, a tak se v ději, byť jednoduchém, ztrácíme. V paměti utkví vlastně jen jeden sugestivní obraz, ano, ten s kvílející bruskou jakožto metafory výslechu StB.