Bílá velryba

Inscenace obstojí herecky, a to především díky dámské části souboru, přičemž O. Štefaňák se ze všech sil pokouší předlohu, která se dramatizaci vzpírá, převést do jevištního tvaru. Ovšem ne vždy se mu to daří. Zaujme zejména práce se světlem, naproti tomu live cinema a dotáčky působí nadbytečně, stejně jako zdlouhavá scéna porcování ryby. Zásadnější problém však spatřuji v dramaturgické volbě: výběr látky a nastudování se podle mého názoru míjí s jihlavským publikem, čemuž odpovídal i téměř prázdný sál při druhé repríze. Mnohem lépe by Velrybě slušel komorní prostor pražské X10, kde by ji mohl ocenit poučenější divák, a i samotná inscenace by patrně vynikla více než na velkém jevišti.