Orbis pictus

Což o to, tanečníci byli skutečně dobří a málokde se člověk může tak pokochat krásou lidského těla a až exemplárním rozdílem mezi mužskou a ženskou fyziognomií. Ale inscenace mi nedala nic, nad čím bych se mohla zamyslet, žádný příběh a Junga jsem tam tedy nikde nepostřehla. A do divadla se prostě nechodí jen kvůli jeho vizuální stránce.

Ani z jedné akce se nedá vytušit význam. K čemu jejich technická dokonalost, soustředěná preciznost a málokdy vídaná synchronizace, když s divákem nepromluví. Monotónní sled obrazů zbavuje sebe sám fascinace a do hry vstupuje vetřelec, světelný designér, který přestává sloužit, ale uzurpuje si výsluní. Bez dramaturga a režiséra jazyk tohoto projektu je velmi blízký řeči, kterou mluví uspavači hadů. Bohužel...

Program: "Má řeč je nedokonalá. Mluvím v obrazech ne proto, abych se blýskal slovy, ale z neschopnosti nalézt slova.(...)" Lenka Bartůňková a Michal Záhora sice předvedli nádherné obrazy, ale jen velmi těžko hledám významy, které k nim přísluší, vyjadřují nějaký pocit nebo se aspoň spojují do jednoho vyváženého celku. Právě poslední možnost mohla vyjít, ale místo vyváženosti mezi napětím a uvolněním se po celou dobu drží na jedné úrovni, nepřipravuje překvapení, změnu nálady, a tak po 50 minutách odchází divák pouze ukolébán spoustou technicky dokonalého tance ve skvělém světelném aranžmá.