Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Krvežíznivý kvítek mezi námi
[vydáno: 12.5.2011]
Komediální komorní muzikál Kvítek z hororu je slavný po celém světě (pod názvem Little Shop of Horrors) a do Brna se vrací již podruhé. V roce 1990 měl českou premiéru v Divadle bratří Mrštíků, přímém předchůdci dnešního Městského divadla Brno. V režii Pavla Doležala tehdejšího Seymoura hrál Erik Pardus a pana Mushnika Karel Janský. Je krutou ironií osudu, že oba pánové opustili pozemský svět tak nečekaně a tak krátce před premiérou nového nastudování Kvítku.

Těžké je mluvit o komedii za takových okolností, kdy se kolegové z Městského divadla Brno i celá kulturní veřejnost těžko smiřují s tím, že Erik Pardus po dlouhé těžké nemoci odešel dělat šprýmy do hereckého nebe. „Je velká škoda, že tu nemůže s námi teď být. Erik byl naštěstí ten typ člověka, který by nechtěl, aby se kvůli němu plakalo...,“ pronesl Petr Gazdík po minutě ticha věnované vzpomínce na tohoto malého velkého herce, držitele Ceny Thálie i Ceny Alfréda Radoka, herecké osobnosti, která se i v naší anketě zde na i-divadle nesmazatelně zapsala do výsledků diváckých hlasování.

Dlouho v dramaturgickém plánu Městského divadla Brno figuroval název ´Malý krámek hrůz´. Petr Gazdík se však na začátku zkoušení rozhodl pro užití názvu, pod kterým byla uvedena česká premiéra tohoto muzikálu. „Chtěl jsem se k tomu původnímu názvu vrátit z několika důvodů. Především zdá se mi výstižnější. Podíváte-li se na název v angličtině (Little Shop of Horrors), je patrné, že není to o hrůze, název zmiňuje přece horor. A pak je to hlavně o té ´kytičce´,“ vysvětlil změnu režisér Petr Gazdík. Do názvu se dostalo nakonec ještě třetí „r“, z důvodu poukázat na žánr, který je pouze poťouchlou parodií na horor, není hororem z draculovského zámku.

Nenápadný, trošku zakřiknutý, nicméně velmi sympatický prodavač Seymour v jednom malém, ušpiněném květinářství na rohu zaplivané ulice shodou podivných náhod získá neobvyklou kytičku. Kvítek se zdá být velmi zvláštní a stačí jej jen na chvilku vystavit ve výloze obchodu, aby se na něj chodili zákazníci dívat zblízka a při té příležitosti, k velké radosti majitele pana Mushnika, utrácet peníze za další květinářské zboží. Brzy ovšem Seymour zjistí, že být pěstitelem takové záhadné rostlinky není jen tak. Jde o kytičku, která sice dokáže svému pěstiteli přinést slávu, ale zároveň za to vyžaduje velmi specifické zacházení. Kvítek, který Seymour pojmenoval podle své krásné kolegyně ´Audrey Druhá´, se totiž živí pouze lidskou krví... Hororová zápletka je nasnadě, Seymour musí rostlince shánět potravu a zároveň bojovat o srdce své vyvolené Audrey, která je neustále usurpována svým sadistickým přítelem, zubařem Orinem.

Petr Gazdík
Petr Gazdík


„Představíme vám komorní muzikál, na jevišti ho hraje jen osm herců. Celý příběh jako antický chór provázejí tři dívky: Chiffon, Crystal a Ronnette (v alternacích je hrají Tereza Martinková, Svetlana Slováková, Hana Holišová, Ivana Skálová, Marta Prokopová a Michaela Horká). Pak tu máme charakterně bezcharakterního majitele květinářství Mushnika (Zdeněk Bureš nebo Miloslav Čížek), zakřiknutého prodavače Seymoura (Lukáš Janota nebo Jakub Uličník), krásnou Audrey (Alena Antalová nebo Markéta Sedláčková) a sadistu Orina (Martin Havelka nebo Igor Ondříček). Jeho představitel hraje i řadu vedlejších postav. Šílenou květinu zpívá Dušan Vitázek a v jejím nitru jako loutkovodič sedí Petr Németh. Kvítek z horrroru je bláznivá komedie, ale i celkem reálný příběh, který je parodií na všechno možné: na muzikály, brakové filmy, na horory. Současně je to velmi milá komedie o tom, že květinářství, které krachuje, se díky květince neuvěřitelně zvedne, akorát z té květinky roste příšera, která v rámci děje sežere všechny postavy, které jsem právě vyčetl,“ se vší vážností říká Petr Gazdík. A coby režisér přidává další postřehy: „I přesto, že je to takhle „nakopnutý“, myslím si, že máme před sebou dílo, které je ve svém žánru zábavného divadla dokonalé. Vůbec Kvítek není ani interpretačně jednoduchý, i když byl napsán s cílem pobavit lidi. Mám problém od zahajovací zkoušky vyprávět, o čem to je, kdo je jaká postava, zdá se, že je to strašná blbost, ale není! Děj nás zavede do zaplivaného, toho nejhoršího možného zapadákova, někam, co tady vůbec neznáme. Postavy hry jsou ale vnitřně bohaté, plné těch nejopravdovějších emocí. Zajímavé je, jak nám divákům dokážou ty emoce předávat. Mysl diváka se pak dostává na takové pomezí a rozhoduje se, jestli s postavami skutečně má trpět, nebo to nevydržet a začít se smát. A právě z toho vzniká ta komedie. Inscenace nám nebude fungovat ve chvíli, pokud kdokoliv z nás začne „hrát komedii“. Do hraní nesmí vstoupit ani jediná schválnost, jediný gag. Ostatně jak říká sám autor: může to vyjít jedině, pokud se nikdo nebude pokoušet o komediálnost a fraškovitost a bude to hrát až s dětskou upřímností.“

Klára Latzková
Klára Latzková


Dramaturgyně Klára Latzková stručně představila, jak se zvláštní květinka Audrey dostala až na divadelní jeviště, resp. filmová plátna: „Námět masožravé květiny je samozřejmě poměrně starý. Od prvního souboru hororových povídek, které vyšly v Americe ve dvacátých letech, k prvnímu filmu neuplynul až tak dlouhý čas (snímek Little Shop of Horrors je z roku 1960, autory byli Howard Ashman a Alan Menken). Šlo o černobílý groteskní béčkový film. Tato černá komedie se stala předlohou pro rock´n´rollový muzikál, který měl premiéru na off-Broadwayi v roce 1982. Muzikál se překvapivě stal velkým hitem a zájem producentů divadelních i filmových na sebe nenechal dlouho čekat. Divadelní podoba už je přímočařejší, vynechává několik bizarních postav a pokud znáte slavný film režiséra Franka Oze z roku 1986, víte, že končí happyendem, neboť rostlině se zničit svět nepodaří. Scény, kdy je omotaná kolem sochy Svobody a vysmívá se lidstvu, musely pryč. Při zkušebních projekcích totiž publikum bylo otřeseno a producenti v zájmu kšeftů se rozhodli závěr přetočit a otočit do happyendu. V našem divadle se happyendu obávat nemusíte...“

Petr Gazdík k tomu připojil následující komentář: „Tím závěrem ten film posunuli do naprostého kýče, zkazili ho. Nemělo by se ignorovat, že je to inteligentní hororová komedie, která svým příběhem dojde ke katarzi. Říká nám, že někdy stačí hodně málo, aby nás to něco všechny sežralo. Parodie o krvežíznivém kvítku je udělána řemeslně brilantně, nehledá legraci za každou situací, vše je propojené jako v tom největším muzikálu, ale současně si dělá srandu ze sebe na té nejvyšší možné úrovni. Ukazuje také čistou naivitu lidí, prsklých do neutěšeného světa, kteří mají nádherné, přitom vlastně docela obyčejné sny.“

S nápadem Kvítek uvést přišel Petr Gazdík. Důvody byly podle jeho slov několikeré. Jako student viděl zmíněnou inscenaci z roku 1990, před pár lety s kolegy navštívil londýnskou inscenaci. „Výborně jsme se bavili, bavili se diváci, a tak jsme si říkali, že by to mohla být velká příležitost i pro nás. Momentální skladba našeho muzikálového repertoáru je zaměřená spíše na velké tituly, konečně taky nasadíme komorní inscenaci založenou na hereckých výkonech. To byl hlavní důvod, proč jsme po tomto titulu sáhli. A ta skvělá hudba...“

Vzápětí byla vystavena veřejná poklona Igoru Vavrdovi, který připravil perfektní aranže. „Verze londýnská, broadwayská i filmová jistě mají pěknou melodiku, ale aranžmá se nám zdálo dost zastaralé, samé samohrajky. Díky Igoru Vavrdovi už teď víme, že se dá z toho dostat mnohem víc. Však uslyšíte,“ chválí kolegu Petr Gazdík.

„Hudba je zároveň hodně stylová, styly se v ní příjemně míchají. Pokud jste znalci americké popmusic či muzikálové tvorby, najdete v hudbě humor a nadsázku vycházející právě z mustrů americké popkultury,“ doplnil Karel Škarka.

Markéta Sedláčková
Markéta Sedláčková


Všichni známe českou Adélu, mnozí už mají tendenci obě díla tematicky spojovat, proto otázka nutně směřuje k tomu, jak květina bude vypadat a zdali jsou s Adélou podobnosti. Vyzradit technické fígle by nebylo úplně dobré, podoba květiny má být pro diváky překvapením. „Nelze navrhnout jakoukoli loutku květiny, vše musí být určované mechanismy uvnitř loutky. Budeme pracovat se čtyřmi velikostmi květiny, od nejmenší až po květinu č. 4, která požírá naše herce – ta má na výšku dva metry čtyřicet...,“ prozradil výtvarník Aleš Valášek.

„To víte, kytička roste... Lidé často si myslí, že děláme něco na způsob Adély, ale s Adélou to vůbec nesouvisí. Toto je muzikálová komedie jdoucí na dřeň, kdežto česká Adéla je záměrně naivní,“ zdůraznil Petr Gazdík. „Květina jménem Audrey 2 je daleko inteligentnější a vychytralejší než Adéla, není to nástroj svého pána. Navíc chceme celé dílo posunout blíže originální poetice Howarda Ashmana,“ doplnil Ondřej Doubrava, který s Městským divadlem Brno na inscenaci dramaturgicky spolupracuje. Nepřekvapí, že text doznal poměrně zásadních úprav eliminujících jeho zjevnou zastaralost. „Naše úprava vrací jasnou osu příběhu, věcnost, z níž vzniká ten humor. Každé slovo, každá věta jsou naprosto konkrétní a věcné bez toho, aniž bychom to chtěli zpěknit nebo dokonce zpoetizovat,“ říká Petr Gazdík, který na úpravě textu pracoval.

S poslední zásadní a v mnohém zajímavou poznámkou přišel Milan Němec, který se na inscenaci podílí jako asistent režie: „Na plakátu k inscenaci představitel Seymoura, Lukáš Janota, má moji košili, kterou jsem mu zapůjčil ze svého šatníku!“

-mys-



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.