Z tiskových konferencí

V Činoherním klubu se představí absurdní drama Sławomira Mrożka Tango  zobrazující rozpad tradičních hodnot a autorit v moderní společnosti napříč třemi generacemi jedné rodiny. Mladý zásadový Artur by rád vstoupil do života. Rodiče Eleonora a Stomil mu fandí. Strýček Evžen nepíše paměti, babička Evženie divočí a Eda ví svý. Artur by se měl bouřit, bořit, co se dá, projevovat se a vyjadřovat, jak je libo. Hlavně žádné meze. Jak by ale měla vypadat revolta proti toleranci, anarchii a entropii? Má cenu pokoušet se o návrat k tradici nebo hledat úplně nová pravidla a normy?

ukázka z inscenace - Jan Hájek (Stomil), Prokop Zach (Artur), Vasil Fridrich (Evžen),
Viktor Zavadil (Eda), Sandra Černodrinská (Eleonora)

Polský dramatik, spisovatel, publicista a kreslíř Sławomir Mrożek napsal Tango v roce 1964 poté, co se rozhodl nevrátit z cesty do Itálie zpět do rodného Polska. Ve svých povídkách a aktovkách často pracoval s absurdnem, které se v jeho tvorbě úzce pojilo s reflexí politické situace v Evropě, zejména za železnou oponou. V roce 1968 tvrdě odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a jeho dílo v zemích socialistického bloku bylo hodně rychle zakázáno, byť ještě v roce 1969 hru „stihlo“ uvést Divadlo S. K. Neumanna. Po revoluci se k Mrożkovi a jeho hře Tango mezi prvními vrátilo Divadlo Bez zábradlí, Dejvické divadlo (tehdy ještě s „Bornovským souborem“) nebo Městské divadlo Zlín. Jelikož tato hra je na českých jevištích nasazována spíše sporadicky, nová inscenace Činoherního klubu tak pro mnohé diváky bude první příležitostí se s ní blíže seznámit.

Prokop Zach (Artur) a Romana Widenková (Ála) v inscenaci Tango

Tango  na půdorysu jedné rodiny představuje hyperbolizovaný střet generačních, politických i morálních principů a ptá se, jestli je vůbec ještě možné vidět současnost jinak než jako grotesku a frašku.

„Pro nás bylo důležité si nejprve definovat Mrożkovu absurditu, která na rozdíl třeba od Becketta vychází daleko více z reálných podhoubí nebo u jeho pozdějších her z politického kontextu,“ přibližuje dramaturgyně Barbora Sedláková. „V jeho dílech se otiskuje doba 50. a 60. let nejenom v Polsku, ale v Evropě obecně. Zároveň to absurdní je paradoxně takové přísně racionální. Ani hra Tango není postavena přímo na nějakém chaosu, Mrożek přivádí na jeviště postavy v běžném, generačním uspořádání, s různými, často vyhraněnými ideály či postoji. Nejde jen o ty politické, ale i obecné, životní. A protože jsou tolik protichůdné, nechá jejich myšlení dovést ad absurdum. Postavy tak do sebe narážejí, a nemohou se nijak protnout, teprve pak vzniká onen chaos typický pro absurdní divadlo. Vidíme mikrokosmos jedné třígenerační rodiny a na ní celý ten mechanismus dějinné proměny od semknutého řádu a konzervativního uspořádání společnosti. Z tohoto podhoubí ovšem často roste potřeba nějaké revolty a shození tradičního nastavení. V této hře paradoxně ten nejmladší, Artur, ale revoltuje tím, že se snaží nastolit řád a chce vrátit pevnou tradici. Již sestřenice Ála s ním tuto potřebu úplně nesdílí. S posunem k jiným generacím jsou ta nedorozumění ještě silnější.“

ukázka z inscenace

Artur: A co jste stvořili? Ten bordel, kde nic nefunguje, protože se všechno smí, kde neexistují žádné zásady a žádné přestupky?

Prokop Zach, Jan Hájek, Romana Widenková, Vasil Fridrich, Sandra Černodrinská a Viktor Zavadil (v kostýmech)

„Tango se často označuje jako absurdní drama, ale pro mě je zásadní, aby se neztratila jeho komediálnost. Mrożek podle mě neukazuje rozpad světa skrze těžkou vážnost, ale skrze směšnost, trapnost, přepjatost a groteskní deformaci. Právě tím je mnohem nebezpečnější, to drama přichází až ve chvíli, kdy si uvědomíme, že pod vším tím chaosem, svobodou, rodinnou výstředností a stylizovanou hrou roste touha po násilí,“ říká k inscenaci režisérka Gabriela Gabašová a dodává: „Mrożek pracuje s určitým nadhledem a ironií. Byli bychom rádi, kdyby se divák i zasmál, ale zároveň si spojil, že jde o něco znepokojivého a to, co vlastně známe. Jen je to převedené do vykloubenější podoby. V době, kdy roste touha po silných vůdcích a snadných řešeních, s jednoduchými léky na chaos světa, hra nabývá na aktuálnosti. Tento dějinný cyklus se neustále opakuje, v 60. letech se k němu vyjadřuje Mrożek, ale je to obraz i toho, co žijeme teď nebo nás v nejbližší době čeká…“

režisérka Gabriela Gabašová a scénografka Barbora Klenová

Téma se odráží i ve scénografii. „Mrożek potřebuje hodně prostoru pro pohyb, zároveň prostor ztížený pro pohyb a v němž postavy do sebe narážejí. Laděním scény do převládající červené chceme evokovat 60. léta,“ popisuje scénografka Barbora Klenová. Zástupci médií si také všímali divoké extravagance v okostýmování. Jaké za kostýmy (autorem návrhů je Michal Spratek) stojí vazby s tématem, či snad jejich symbolika, na to dostaneme odpověď až po zhlédnutí celé inscenace, ve které uvidíte Prokopa Zacha (Artur), Sandru Černodrinskou (Eleonora), Jana Hájka (Stomil), Romanu Widenkovou (Ála), Zuzanu Bydžovskou (Evženie), Vasila Fridricha (Evžen) a Viktora Zavadila (Eda).

zpracoval + foto: Michal Novák