Tango

Hlavně první část je opravdu velmi příjemně absurdní. Hravá, vtipní, docela jasně smysluplná, správně odlehčená a bez hlušších míst. Daří se dobře načrtnout určitou alegorii na svět bez konvencí, bez norem či tradic s tím, že je hezky nastavená opozice v podobě mladého hrdiny toužícího po změně. Druhá část se tomu snaží tak trochu nastavit zrcadlo, dát tomu větší smysl a hloubku, nějak to celé uzavřít. Ale působí to bohužel již více těžkopádně a trochu ztraceně. Závěr je pak sice dramatický, ale s nízkou energii, bez silnější emoce a spíše do prázdna. Po herecké stránce však pěkný kolektivní výkon, v čele s P. Zachem, který to krásně táhne.

G.Gabašová ke své inscenaci uvedla, že největší výzvou pro ni bylo neinscenovat Mrożka jen po smyslu, ale hlavně po textu. Z mého pohledu se právě to ukázalo největším problémem inscenace: postup krok po kroku po textu, jednotlivých bizarních situacích, přičemž výstřednost je dotvářena i kostýmní výpravou, na niž inscenace klade až přílišný, a zbytečný, důraz. Téma cyklení dějin v rámci boje proti stávajícímu systému se v tom všem bizáru, zejména druhé části, poněkud ztrácí. Působivost absurdity, která obecně lépe vyniká v jednoduchosti a prosté všednosti, se v této podivnosti topí. Nejlépe si s inscenací herecky poradili J.Hájek a V.Zavadil.

65 %. Rodinný i světový bordel, ve kterém už neplatí vůbec nic. G. Gabašová ho žene vpřed v ostrém tempu a dynamickými hudebními vsuvkami ještě přikládá pod kotel. Uprostřed všeho toho chaosu drží P. Zach jako Artur svou postavu pevně v rukou, je mimořádně soustředěný a přesný, ani na okamžik nevypadává z role. Z dam vyniká S. Černodrinská. Stomilovy odhalenosti by podle mě stačilo výrazně méně, dlouhé setrvávání v tomto „módu“ už nic dalšího nepřináší. Činoherní klub se Tangem vydává na výlet do jiného vesmíru, značně ulítlého, nepohodlného a vzdáleného od jeho ostatního repertoáru, což cením, ale tradičně naladěného diváka může zaskočit.

Tango. What else?! Kloboučku, hop.

Po stránce herecké koncentrace mimořádně vyrovnaná, režijně nápaditá inscenace Činoherního klubu reflektuje rozklad tradičních hodnot a morálních principů. Bavilo mě spolu s tvůrci pod slupkou všeho groteskního a absurdního odkrývat postupně vícevrstvé symboly a objevovat kódy paralel k současnému celospolečenskému klimatu, postřehnout též onen nebezpečně plíživý moment, kdy světanápravné revoluční tendence podněcují k autoritářství a násilí a v oparu deziluzí se nakonec obloukem vrátit k té jediné z neměnných jistot života.

Ach, ty pošetilé, povětšinou marné snahy o obrodu norem a boření forem. 75 %.