Zpráva

Co dělat ve chvíli, kdy zdánlivě nemůžeme dělat nic? Otázku, zda je bezmoc stav, se kterým je možné se vyrovnat pouze smířením s vnějšími okolnostmi a následnou vnitřní rezignací, si v 70. letech minulého století položil Václav Havel, pevně svírán totalitními kleštěmi, v ikonické eseji Moc bezmocných. V autorské inscenaci na motivy jeho textu se třináct příslušníků generace Z pouští v hracím prostoru Pražské křižovatky do obdobné úvahy v kontextu své doby. Jak na prahu dospělosti, bez faktické společenské moci a vlivu, naložit s nepřehledností a prekérnostmi dneška? Nalézt v něm své místo, začít kousek po kousku psát vlastní příběh a alespoň nepatrně proměnit svět k obrazu svému se mnohdy jeví téměř nemožné. A mají „děti“ vůbec právo na důrazný veřejný výkřik, nebo by se měly vrátit do lavic a nechat dospělé, ať řídí svět?

Inscenace vzniká v koprodukci Činohry ND, Činohry SND a ND Young.
Projekt je spolufinancován z grantu Erasmus+.
 
----
Moc bezmocných
Režie: Adéla Laštovková Stodolová
Dramaturgie: Róbert Štefančík, Darina Abrahámová
Lektorská spolupráce: Zuzana Kráľová
Scéna a světelný design: Marek Cpin
Kostýmy: Alexandra Gnidiaková
Projekce: Tereza Vejvodová
Hudba: Petr Zeman
Pohybová spolupráce: Linda Rančáková

Herecký a tvůrčí tým: Ema Kůrová, Tomáš Kulla, Marek Skoupil, Dominik Fukala, Anna Vaisová, Linda Šebőková, Peter Grendár, Dorotea Šoltésová, Sara-Joye McCauley, Katarína Bašková, Michal Juraj Vrábeľ, Richard Gašparovič, Filip Valt

České premiéry 18. a 19. září 2026 v Pražské křižovatce – kostele sv. Anny
Slovenské premiéry 8. a 9. října 2026 ve Studiu Nové budovy SND
----

Režisérka Adéla Laštovková Stodolová o inscenaci:

Havlova esej Moc bezmocných  pro nás nebyla textem, který bychom chtěli převádět na jeviště nebo interpretovat. Stala se spíš vzdáleným výchozím bodem. Zůstalo nám z ní především jedno slovo: bezmoc. Co dnes znamená pro člověka, který stojí na prahu dospělosti? Vůči čemu ji cítí? A kde naopak objevuje možnost něco ovlivnit?

Od začátku pro mě bylo důležité, aby odpovědi nevznikaly za mladé lidi, ale s nimi. Třináct účastníků proto během několika měsíců procházelo nejrůznějšími způsoby divadelní tvorby. Pracovali se scénografií a kostýmem, skládali hudbu, psali texty a básně, pracovali s pohybem, obrazem i vlastním tělem. Chtěli jsme jim otevřít divadlo jako prostor, v němž myšlenka nemusí být vyslovena pouze slovem. Může se stát zvukem, gestem, obrazem, tichem nebo situací.

Postupně jsme se tak dostávali od obecných otázek k velmi osobním obrazům. Objevovala se témata domova, vztahu Čechů a Slováků, otázka, zda ze své země odejít, nebo v ní zůstat, potřeba někam patřit, ale také vztek, humor, nejistota nebo touha něco změnit. Z jednotlivých výpovědí začal vznikat společný obraz generace, která možná nemá v rukou mnoho formální moci, ale velmi přesně vnímá svět, do něhož vstupuje.

Při práci jsem se snažila hlídat jednu zásadní věc: abychom jejich hlas nezačali upravovat do podoby, v níž bychom ho jako dospělí chtěli slyšet. Abychom nepřekračovali jejich hranice, nenutili je k výpovědím, za kterými sami nestojí, a nepoužívali jejich autenticitu jako divadelní efekt. Možná právě tady pro mě téma moci a bezmoci získalo další význam. Moc totiž existuje i mezi režisérem a performerem, mezi dospělým a dospívajícím, mezi tím, kdo má zkušenost, a tím, kdo ji teprve získává. Skutečné partnerství vzniká až ve chvíli, kdy je člověk ochoten část této moci odložit a opravdu naslouchat.

Znovu jsem si při této práci uvědomila, že mladší generaci nemusíme neustále vysvětlovat svět. Možná je někdy podstatnější vytvořit prostor, ve kterém nám může říct, jak ho vidí ona. A jsem ráda, že výsledkem není generační manifest ani vážná úvaha o stavu společnosti. Je v něm humor, absurdita, lehkost i určitá melancholie. Mám ráda divadlo, u kterého se člověk směje se smutným srdcem. Pokud se nám podařilo vytvořit právě takové, je to pro mě asi nejlepší možný výsledek.

Dramaturg Róbert Štefančík o inscenaci:

Nápad Lukáše Trpišovského, jednoho z uměleckých ředitelů Činohry ND, použít jako výchozí bod tvorby inscenace k nedožitým 90. narozeninám Václava Havla jeho proslulou esej Moc bezmocných  byl v dramaturgii okamžitě přijat s nadšením a jednomyslným souhlasem. Základní téma rozvažování nad možnostmi bezmocných se totiž v dnešní době velkých politických posunů směrem od demokratických forem řízení společností, a to napříč celým světem, ukazovalo bezprostředně jako příhodné.

Projekt navíc vznikal ve spolupráci s platformou ND Young a rolí se tak již tradičně nechopili profesionální herci uměleckého souboru Činohry Národního divadla, ale tvůrci ve věku 15 až 18 let vybraní ve veřejném konkurzu. Hned od počátku inscenačního procesu se tak vyjevovala ještě jedna důležitá analogie mezi hlavním tématem původního textu a naší situací. Do všech přípravných i pozdějších tvůrčích debat se zákonitě propisovalo hledisko jejich věku. Tito mladí lidé opakovaně spatřovali podobnost své životní situace s „bezmocnými disidenty“ popisovanými v Havlově textu prizmatem faktu, že jako neplnoletí prozatím nenabyli všech občanských práv a výsad, prostřednictvím kterých občan přetváří věci veřejné k obrazu svému: nemají právo volit, ucházet se o veřejný úřad (a vykonávat jej) či například vstoupit do armády a bránit svou vlast.

Neměli jsme v úmyslu vtěsnat skupinu teenagerů do umělé intelektuální pózy, poněvadž nebyli vybráni jako vykonavatelé konceptuální vize dospělých, nýbrž jako spolutvůrci kolektivního díla. Chtěli jsme, aby se s Havlem především setkali zblízka, četli jej, přemýšleli o něm – aby na malou chvíli žili jeho odkazem i za cenu, že jeho intelektuální pedantství a až úzkostně strukturovaný způsob uchopování světa se neukáže jako jim vlastní a koncepční paradigma výsledného divadelního díla se tím pádem odkloní jinam. Začali jsme tudíž společnými silami nenuceně hledat v Moci bezmocných  styčné body, se kterými se oni sami dokáží identifikovat.

Bez ohledu na to, zda mladá generace disponuje daleko vágnější představou o způsobu rekonstituce současného stavu světa, než jakou měl Václav Havel v Moci bezmocných, nebo nikoliv, se jako motor veškerého společensky prospěšného jednání vždy nakonec vyjeví právě obyčejný zápal a odhodlání – i v případě, že jakýkoliv konkrétní návrh postupu k dosažení změny prozatím chybí. Tato (pro někoho možná banální) teze se stala podhoubím celé inscenace, protože je navzdory své zdánlivé otřepanosti nezpochybnitelně pravdivá. Upřímný (někdy i zbrklý) plamen zájmu a následná absence strachu vrhnout se do věcí po hlavě, mnohdy i bez vědomosti, jak dát věci dokupy, jsou dle mého soudu tím nejcennějším z osobnosti dospívajícího člověka. O to především by měly starší generace pečovat – všechna konkrétní a efektivní řešení přicházejí až potom, časem. Ostatně, pojmenování problému nahlas, pouhé poukázání na to, jak se věci mají, jsou přece i přímo v duchu Havlova odkazu jedním z nejcennějších komponentů demokracie. Jsou nejen lakmusovým papírkem toho, zda jsme ještě pořád nepřišli o svoji svobodu, ale hlavně nevyzpytatelným společenským impulsem s oním až explozivním potenciálem – nikdy si totiž nemůžeme být stoprocentně jisti, koho a k čemu inspirují, jelikož svět (chválabohu) podléhá neúprosným, všeobjímajícím zákonům akce a reakce. Hlavně o tohle tudíž naši protagonisté na jevišti poctivě usilují: popsat svět své doby tak, jak ho vidí.

Generální ředitel Národního divadla Jan Burian o inscenaci:

Havlovy texty nám zanechávají otázky, které má smysl klást každé generaci. Jsem rád, že jsme dali prostor studentům, aby na ně odpovídali vlastní zkušeností a pohledem na svět, ve kterém dnes žijí. Právě tak zůstává Havlův odkaz živý.

Z rozhovoru s Lindou Šebőkovou, Markem Skoupilem, Richardem Gašparovičem
a Tomášem Kullou, členy tvůrčího a hereckého týmu:

Věnujete se v inscenaci politické tematice a každý tam přinášíte svoje osobní téma a svůj příběh. Můžete přiblížit, co je to ve vašich konkrétních případech?
Richard: Ja osobne mám problém, ktorý mňa zasahuje už dlhú dobu a som vďačný, že to môžem touto formou odprezentovať. A to je ekológia. Mám vnútorný pocit, že sa tomu nedáva toľká pozornosť, koľko by sa v tejto situácii všeobecne zaslúžilo a bolo potrebné. Ideme technologicky dopredu v takom tempe a veľmi nerozmýšľame, aké budú následky. Naša planéta má iba nejaké zdroje a sú vyčerpateľné. Keď budeme takto pokračovať, dostaneme sa do bodu, z ktorého sa už nebudeme vedieť vrátiť. Preto by som chcel, aby sme sa tomu venovali viacej dovtedy, dokým nebude cesty späť.
Linda: Ja som presadila tiež tému, ktorá nie je až tak prepojená s politikou, avšak súvisí veľmi úzko so systémom a so spoločnosťou, a to je analýza patriarchátu. Niekto si možno pomyslí „ah, baba feministka ide tu nenávidieť mužov“, ale to vôbec nie. Skôr som sa snažila zamyslieť nad tým, ako to skutočne funguje. Ako to ovplyvňuje nás zvnútra, či už mužov, či ženy, ako sa správame, ako samých seba upravujeme do očakávaní spoločnosti. Potom to je aj prepojené
s politikou, napríklad keď je žena na nejakej vysokej politickej pozícii, tak nie je možno tak rešpektovaná a vnímaná, ako keby bola muž, a tak ďalej.
Tomáš: Moje téma souvisí s tím Lindiným, dal jsem si pro to nadpis genderové stereotypy. Štve mě, že se v téhle době ještě pořád škatulkujeme podle toho, jaké máme pohlaví, i když to, co ty krabičky znázorňují, většinou vůbec nesedí s tím, co nám pohlaví biologicky dává. A štve mě, že se takhle omezujeme, protože nejvíc to asi šíří muži, ale ono to ubližuje i jim. Nikdo z toho neprofituje. Uvědomil jsem si zaprvé, že to není problém jenom starší generace, ale i v naší to je furt dost rozšířené, a zadruhé, že každý nějaké stereotypy v hlavě držíme, i když si myslíme, že jsme nevím jak moc liberální.
Marek: Já jsem tam třeba chtěl dostat volby. A ne, co by se mělo volit –, ať si každý volí, co chce, jsme v demokracii. Mě trápilo, kolik lidí nejde k volbám. Můj výstup je inspirován donem Quijotem a na jeho konci by si divák měl říct: „Aha, on toho musel pro volby tolik udělat, tak proč nejdou všichni volit? Proč jsem já nebyl volit?“

Rozhovor vedla pro magazín Národního divadla Foyer Kateřina Kubák Prášilová a celý je k dispozici také online.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková