Zpráva

V pondělí 8. října uvede Studio ALTA premiéru tanečního představení skupiny ME-SA v choreografii držitelky ocenění Tanečnice roku 2015 Martiny Hajdyla Lacové s názvem Assemblage. V představení šestice tanečnic hledá síly, které je a svět kolem nich tvoří i ničí zároveň.

Svérázný ekosystém inscenace v sobě zrcadlí neustálou proměnu, proces zrodu a provázanost vzniku a zániku. „My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme,“ vysvětluje inspirace dramaturg inscenace Jiří Hajdyla. „Cítila jsem potřebu pracovat s nebezpečím, lákalo mě téma apokalypsy a chtěla jsem nechat prorůst divadlo přírodou,“ doplňuje autorka choreografie Martina Hajdyla Lacová.

V inscenaci je ale apokalypsa vnímaná spíše jako proces zrodu něčeho nového než zánik toho původního. Autoři se obrací k přírodě a k základním principům existence, hledají inspiraci ve vazbách prvků ve skupenstvích, ve vzájemném působení planet ve vesmíru, ale také ve zvířecí podstatě interpretek, z nichž každá přináší vlastní ženskou esenci – Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková.

Nedílnou součástí představení je živá hudba a scénografie Zuzany Scerankové, která pracuje se zdánlivě neslučitelnými motivy – zpomalující a ohraničující pouliční retardér leží vedle organických přírodních prvků. Výsledkem je svět, v němž se prolínají futuristické a postapokalyptické vize s klidnou a samozřejmou dokonalostí přírody.

Pět otázek pro Martinu Hajdyla Lacovou a Jiřího Hajdylu

Proč jste se rozhodli obsadit právě šest tanečnic – jde o záměr či symboliku?
Martina: Pramenilo to z mé potřeby být a tvořit s ženským kolektivem. Vedlo mě k tomu více faktorů. Vnitřní škádlení iniciovat a následně choreografovat. Chtěla jsem vytvořit tým lidí, kteří se vzájemně podporují. Jedním z faktorů byla i vyčerpanost, kterou jsem pociťovala po vytvoření sóla L-one of the seven. Potřebovala jsem se obklopit větší skupinou žen. Výběr jsem zúžila na mladší generaci a byl velmi intuitivný. Chtěla jsem se nechat vést intuicí, chtěla jsem si vyzkoušet, jak mi funguje. V televizi říkali, že 21. století je století žen…

V inscenaci jsou přítomny motivy odkazující k animalitě až rituálnosti – jaký je v tom záměr? O jaký „rituál“ se jedná?
Martina: Každá ta holka přináší jinou esenci, historii, ale zároveň touhu být spolu – to přináší tu rituálnost…
Jiří: Vyhýbali jsme se složitostem. Filozofování pohybem. Inspiraci jsme hledali ve vazbách prvků ve skupenstvích, ve vzájemném působení planet ve vesmíru, ale také ve zvířecí podstatě našich interpretek. Zabývali jsme se skupinou i individualitou jednotlivce. Hodně jsme se nechali vést intuicí.

Je proces proměny pozitivní hybatel, díky kterému vše ožívá anebo jde o frustrující obraz pomíjivosti doby?
Martina: Neřešíme, zda je to pozitivní či negativní. Je to spíše o nějaké touze po změně, o touze hýbat věcmi. Být součástí něčeho většího, a zároveň dělat si věci po svém.
Jiří: Jde o pocit uvědomění si, jak vše na vše působí. My v dnešní době jsme jako lidstvo dospěli do bodu, kdy jsme dokázali obstarat naše ego, zabezpečit potřeby, realizovat sny. V okamžiku „nasycení“ ovšem zjišťujeme, že nám stále něco chybí. A lidé se začínají navracet ke kořenům, vracejí se k přírodě a k duši. My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme. Být součástí. Přijímat a ovlivňovat.

Proč se právě proces proměny stal hlavním motivem? V čem je tento motiv palčivý?
Martina: Téma vzniklo po desetidenním workshopu, kam jsem si přinesla širší okruh témat, které mě zajímaly. Vycházely z mého vnitřního pnutí. Cítila jsem potřebu pracovat s nebezpečím, lákalo mě téma apokalypsy a chtěla jsem nechat prorůst divadlo přírodou.
Jiří: Velkou inspirací byla příroda. Velmi silně si pamatuji moment, jak jsme s Martinkou probírali témata, kterými bychom se chtěli zabývat a zrovna jsme procházeli skalní soutěskou prorostlou kořeny stromů. Dech se z toho tajil. V přírodě je každý konec novým začátkem a neexistuje žádná slepá ulička. Nevnímám v tom palčivost, ale naději, nebo spíše vzrušující pocit, čeho jsme to my tady součástí…

Na plakátech k inscenaci je umělá hornina – jaký má význam v kontextu díla? Můžeme v tom hledat ekologický rozměr či futurismus?
Jiří: Tak ta hornina právě není umělá, ve smyslu uměle vytvořená. To je to. Vzniká samovolně v přírodě ze sedimentů hornin a z plastu. Je důkazem té jednoty, která vzniká i z neslučitelných prvků. Příroda nakonec i z odpadků vykouzlí krásu. Spíše než eko-rozměr, bych v tom viděl ten futurizmus. Postapokalyptický svět, který vidíme, stejně krásný jako ten náš, jen úplně jiný. Nový. Apokalypsu vnímáme spíše jako proces zrodu něčeho nového než zánik toho původního.

zdroj zprávy: Tatiana Brederová