Stále zjišťuju, že je v mém zorném poli (nemluvím o všeobecném počtu) málo divadel, která umí inovativně a nápaditě zinscenovat klasické autory, ať už zahraniční, nebo české. Na druhou stranu divadla, která pro mě tyto způsoby splňují, stojí za nejedno navštívení. Jedním z takových divadel je Divadlo v Dlouhé, které nabízí rozmanitý repertoár složený z hojného počtu klasických kusů, jež pobaví a dokážou všelikou tvůrčí rozmanitost zbavenou pro mě většinu nudné konvence a konzervatismu. 

Ve středu 4. března 2015 jsem se opět přesvědčila o svých předchozích slovech, když jsem zhlédla dílo 407 gramů z Bohumila Hrabala v režii Jana Borny a Miroslava Hanuše, jenž zobrazuje jednu z postav, pracovníka Hanťu. Adaptace hned několika kusů Hrabalových děl je založená převážně na povídce Baron Prášil ze sbírky Pábitelé a na scénáři spolupracoval Miroslav Hanuš s Janem Bornou a Ilonou Smejkalovou. Mozek tříbí už samotná možnost hledat v inscenaci zúčastněná díla, což je pravda trochu obtížnější, když nejste přímým znalcem všech děl Bohumila Hrabal například já. Přesto jsem pár svých dosavadních literárních poznatků nalezla a odnesla nové. Nepřehlédnutelná je například postava průvodčí Hedvičky (Veronika Lazorčáková) jako zástupkyně Ostře sledovaných vlaků, na niž trpí pan vedoucí (Miroslav Táborský) a nechybí mu legendární razítko. Takových méně či více nápadných odkazů naleznete v díle víc, jak říkám, dle svých znalostí. Ovšem i my neznalci nepřicházíme o zážitek. Herci si své postavy užívají a s vtipnou grácií je předávají publiku, ale i vzájemně sami sobě.

Děj se odehrává ve sběrně papíru, kde se schází postavy z obce a postupně odhalují část svých životů a aktuálních peripetií. Vznikají tak jednotlivé situace vystavěné na jednak velice vtipném textu, kterému však nechybí adekvátní, ale přiměřená dávka humoru předaného hereckými uměním všech zúčastněných. A každá z postav oplývá vskutku ryzí individualitou.

Netradičně řešená scéna zahrnuje napřič hledištěm vedené molo, po němž postavy chodí „odpočívat“ dozadu na sběrný papír. Na hlavním jevišti i v zadní přistavěné části se válí kvádry svázaného papíru, všude spousta smetí a důmyslně neuspořádaných rekvizit. Zadní prospekt ukazuje část ulice před vchodem domu, opět nepořádek, popelnice… Scéna Jaroslava Milfajta vyznívá vskutku „hrabalovsky“, což navíc umocňují i kostýmy Hany Fischerové laděné do doby 50. let 20. století, v níž se děj odehrává. A v textu navíc nechybí ani typická „hrabalovská“ čeština.

Živá hudba produkovaná herci hraním na kytaru, piáno a housle, o jejíž nastudování se postaral Milan Potoček, navozuje příjemnou atmosféru, skoro by se dalo říci poetickou, odpočinkovou, kterážto se objevuje v celé inscenaci. A po jejím zhlédnutí máte nefalšovanou chuť zastavit se "na jedno" k Tygrovi!