Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Extra porce citu
Jiří Koula, 22.3.2013

Kdybyste se mě před měsícem zeptali, zda znám Babičku Boženy Němcové, odpověděl bych, že jsem se o ní učil ve škole, ovšem přiklonil bych se k názoru, že jsem ji nečetl a neviděl ani zfilmovanou. Přesto jsem měl při sledování stejnojmenné inscenace pocit, že mi je prakticky vše důvěrně známé, čím to? Mé vysvětlení je, že jsem toto dílo nějakým způsobem dříve vstřebal, ovšem nezaujalo mě natolik, abych je udržel v aktivní paměti.

To však není případ této inscenace. Přiznám se, že jsem na Fidlovačku vyrazil s obavami většími než malými, jednak mi předloha nepřišla z nejatraktivnějších (svoji roli hraje i má rezervovanost vůči venkovské tématice), jednak samu tuto scénu (jež navíc v současné době ze známých důvodů "hraje v oslabení") na svém soukromém žebříčku divadel rozhodně nemám na příčkách nejvyšších. O to příjemnější však bylo mé překvapení z viděného, o to radostněji píšu tento (chvalo)blog.

Božena Němcová nepochybně rozuměla ženské duši výrazně lépe než mužské, čehož velmi citlivě využili režisér Jan Jirků s dramaturgyní Adélou Šotolovou, když inscenaci vystavěli jako klubko osudů hrdinek všedního dne (ostatně "sílu ženských příběhů na Fidlovačce" si tento tým vyzkoušel už ve velmi úspěšné inscenaci Tři holky jako květ). Babička, Viktorka, Kristla, kněžna, její schovanka Hortenzie a konečně i samotná Barunka/Božena Němcová tvoří slunce, kolem nichž se točí planety ostatních postav čítajících ve výsledku několik desítek. S každou z jmenovaných žen a dívek v průběhu večera sdílíte část její cesty životem, s každou se můžete radovat (č)i strachovat.

Protipólem k nim pak jsou muži a chlapci, redukováni takřka na jeden rozměr. Chasníci jsou veselí a pohlední, zámečtí lokajové úslužní k vrchnosti a přezíraví k poddaným (až se vnucuje srovnání s lokajem Frickem ze Čtvrtkova Rumcajze), hajný bodrý, chlapci rošťáčtí, mlčenlivý voják s uhrančivým pohledem mlčí a zírá. Je to špatně? Nikoliv, o nich se zkrátka nehraje, jsou zrcadly, v nichž se odrážejí charaktery žen, zrcadly nastavujícími právě tu jednu potřebnou stranu, jsou rámem obrazu ženského světa. Inscenace přesně ví, co chce sdělit, a směle se vyhýbá nástrahám přílišné komplikovanosti na nevhodných místech.

Rozhodující podíl na zdárném výsledku mají herecké výkony. Nemůžu nezačít Eliškou Balzerovou, pro niž mám slabost od Roku magického myšlení. Je to možná nefér, ale jakmile nasadí "Ten Svůj Výraz", zapůsobí reflex a jsem "instantně naměkko". Ovšem zdaleka nejde o hru na jednu kartu, rád přiznávám, že se jí podařilo "prodat" babičku jako ženu vědoucí, skromnou, laskavou, ale též ráznou a cílevědomou, pokud je třeba.

Na samotný vrchol žebříčku působivosti však patří Barbora Mošnová, z její Viktorky mrazí a sledování jejího tragického osudu mučivě rezonuje v hloubi diváckého srdce.

Příběh Kristly v podání Marie Doležalové zase nabízí řadu zvratů a poloh, přičemž každá je její představitelkou poctivě prožita a publikum se tak může nechat vést skrze všechna temná i světlá místa děje.

Iva Pazderková nám předkládá kněžnu coby sice vznešenou, zdánlivě však velmi rezervovanou dámu, která ovšem oplývá pochopením pro "prostý lid" i své okolí a je schopna v pravý okamžik správného činu, vzniká tak dráždivý kontrast mezi prvním dojmem a hlubším poznáním.

No a Hortenzie Vandy Chaloupkové je éterickou bytostí prožívající svou lásku navenek spíše chladně, ovšem s planoucím srdcem. Ač si možná část publika bude myslet, že ne zcela naplnila možnosti své postavy, já jistou krotkost vnímám pozitivně, výklad Hortenzie jako jemné nesmělé dívky panských mravů výborně doplňuje mozaiku ženských charakterů.

Zvláštní uznání si pak zaslouží Rebeka Chudobová jako Barunka/Božena Němcová, jež se zdatně vypořádala i s polohami, které bych u dětské herečky nečekal (roste nám tu budoucí Julie?).

Z dalších postav zmíním aspoň dobráckého myslivce Daniela Rouse, opravdu uhrančivého černého vojáka Lukáše Rouse a vskutku značně slizkého Piccola Milana Kačmarčíka. A tím skončím, ač je to vůči ostatním poněkud nespravedlivé, Babička je totiž kolektivním dílem, jehož síla spočívá v tom, že "i ten nejmenší mraveneček táhne svou větvičku správným směrem".

Sečteno a podtrženo, jsem velice rád, že si současné Divadlo Na Fidlovačce uvědomilo své přednosti a přišlo s inscenací, jež jich naplno využívá a jež si zaslouží pozornost široké divácké obce. A zcela nechlapsky přiznávám, že jsem představení probrečel, ať už šlo o slzy dojetí či radosti. Babičku nemusíte "jen" vidět, ale můžete ji též prožít.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Markéta (22.4.2013, 16:02:45)  reagovat
Musím souhlasit, představení jsem viděla, též jsem se na něj chystala poněkud s obavami, které se však nakonec ukázaly jako zcela liché. Soubor se s náročnou předlohou, o které každý něco ví, i kdyby jen ze školy, popral opravdu důstojně, scéna plně vyhovuje tomu, co je třeba ukázat, její funkčnost je mi velmi líbila. Herci jsou všichni skvělí, každý na svém místě, a to včetně mužů, na které se v recenzi nedostalo, příběh Viktorky člověka nemůže nedojmout. Představení je prostě výborné, můžu všem jen doporučit, a to i těm, kteří "klasiku" zrovna nemilují. Jen tak dál