Blog redakce i-divadla

Očistné ponoření se do neznámých vod
vydáno: 5.5.2011, Jiří Koula
Mikve, židovská rituální očistná lázeň, místo pro ženy vedené ženami, v němž se scházejí ženy, aby byly ženami a s ženami. Jinak řečeno, pořádná nálož estrogenu.

A teď ještě jednou a lépe. Moderní mikve se nijak neliší od běžných lázní, dominantním prvkem jsou všudypřítomné dlaždičky. Nejinak je tomu i na scéně Stavovského divadla, přičemž to, jakým způsobem Jan Dušek docílil žádoucího dojmu, považuji za záblesk ryzího génia. Jevišti dominující dvě vertikální čtvercové sítě drátů (či lanek?) vyplněné přítmím přesvědčivě navozují pocit lázeňského interiéru, tato koncepce navíc prostou změnou světelných podmínek umožňuje divákovi nahlédnout za jednu ze "stěn", kde se nachází samotný prostor bazénu s očistnou vodou. Velmi přirozeně tak dochází k žádoucímu stavu, kdy jsou na scéně přítomny dvě zcela oddělené a přesto z hlediště jasně viditelné místnosti. Posvátnost dějiště je pak silně evokována violoncellem Heleny Velické, jež jako by se vznášela v nebeských výšinách.

A co se v oněch místnostech během tří hodin představení odehraje? Stručně řečeno příběhy navzájem odlišných žen, autorce Hadar Galron se podařilo každé postavě vdechnout zcela unikátní a s ostatními nezaměnitelný charakter, žádná z žen není zbytečná, každá mé své místo. Tento aspekt předlohy považuji za největší klad inscenace, ruku v ruce s tím jde přesvědčivé uchopení svěřených rolí všemi herečkami a kostýmy Zuzany Krejzkové, jež samy o sobě beze slov vypovídají mnoho o svých nositelkách.

Nemá smysl zde suše popisovat příběh, skutečně jde o rozbor postavení ženy v ortodoxní židovské komunitě a vztahu této k reálnému životu, přičemž je tak činěno skrze rozmanitost jednotlivých postav a konflikty z ní plynoucí. Chtěl bych ale naznačit odpověď na otázku, jež se ve vztahu k mému úvodu nabízí: A co muži? Pomyslel někdo na muže?

Přestože na jevišti žádného neuvidíte a v dialozích aktérek jsou nejvýrazněji zastupováni na veřejnosti mocí světskou i církevní uznávaným a v soukromí násilnickým manželem jedné z návštěvnic mikve a "náboženskou hlídkou" přirovnávanou k divé zvěři, hra není militantně feministickou obžalobou šovinistického světa zaštiťujícího se boží vůlí. Dostávám se tu k tomu, co je zmíněno ve zde odkazované recenzi Jana Kerbra, totiž k "nepostřehnutelné pointě".

Možná to byl záměr, ale já považuji za největší (a vlastně jedinou) slabinu inscenace právě fakt, že klíčové události závěrečné scény, jež dávají zcela nový rozměr světu ve hře budovanému a týkají se právě otázek vztahu obou pohlaví ve společnosti, se dějí tak nějak "mimo záběr" a snadno může dojít k tomu, že je divák nepostřehne v potřebné komplexnosti tvořící celkové sdělení.

Má rada proto zní: Nechte se unášet objevováním pro nás neznámého světa, ovšem ve chvíli, kdy dramatičnost dostoupí vrcholu a situace na jevišti se začne stávat nepřehlednou, snažte se zachytit každý pohyb a každé slovo v celém prostoru scény.

Zbývá mi nadnést myšlenku, k níž mě inspirovala recenze Petra Tichého o relativitě vzdálenosti. Zcela souhlasím s jeho názorem, že ač je nám svět ortodoxního židovství jako instituce velmi vzdálen, Mikve ukazuje, že smýšlení a chování figurek na této šachovnici je stále lidské ve smyslu naší běžné zkušenosti. Jsou zde však dva vzdálené světy, jež se mi zdají být vzájemně blízké, totiž "tvrdé jádro" judaismu a islámu. Předně tu je církevní právo podrobně se zabývající světskými otázkami, v prvním případě jde o halachu, v druhém o právo šaría. Nelze nevidět podobnost v příkazu zahalování vlasů vdaných židovek a skrývání celého obličeje či jeho části u muslimek.

A co je dle mého podstatné při smýšlení o našem vztahu k muslimům (což je něco, co se nás v naší malé zemi v srdci Evropy zatím příliš netýká, v celoevropském kontextu jde však o problematiku zcela aktuální), tak jako se ortodoxní židovky ve hře bojí náboženské hlídky a považují její členy za vlastní mocí opojené kruté neurvalce, jejichž role hlídacích psů náboženství je pouhou zástěrkou pro ventilaci vlastních temných stránek, nabízí se otázka, zda podobný vztah nemají příkazy proroka se striktně řídící muslimové k islámských extrémistům považujícím terorismus za legitimní prostředek prosazování víry.

Z této paralely plynou dle mého dva důsledky. Jednak pochybnost ohledně sílícího názoru muslim = terorista, jednak otázka, zda to, že je judaismus oproti islámu na okraji zájmu médií (zejména kvůli neexistenci jím obhajovaných teroristických činů dotýkajících se západního světa), je skutečně zapříčiněno tím, že jde o neškodné a nevinné náboženství značně podobné křesťanství, nebo pouhým faktem, že židů není na světě přes miliardu.

Sečteno a podtrženo, Mikve je hra poskytující náhled do cizího světa ortodoxního židovství s přesahem do otázek týkajících se obecného postavení žen (ale i mužů) v uzavřené společnosti a jejich motivací bez ohledu na hodnotový systém.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.